Já se nepoznávám, opravdu ne

16. února 2014 v 13:53 | K. |  Zápisky ze života
Třikrát zkouším Everest Houpacích koní a nechytám se. Napočtvrté se zamilovávám... Poté přichází dalších deset poslechů a já jsem naprosto chycena. Pokračuji se Zrním a sháním si starší HK.

No prosím. Odpůrkyně indie rocku se dočista zbláznila.
 

MMXIII

26. prosince 2013 v 20:58 | K. |  Poezie
nebyl to rok špatný,
karty se nám přecijen trochu zpřeházely.
nicméně, stále nám tu chybí cosi,
co by nás tu drželo -
drželo svázané a zkrvavené,
do půle těla svlečené
a dost možná i nervové soustavy zbavené.

jímá mě beznaděj,
také strach.
strach ze změn,
z barev nových, jenž lidé přinášejí.
ale zároveň se to pouhou iluzí zdá být,
těžko v těžkých chvílích totiž vlastní vůli uvěřit;
to snad ani možné není, říkám si.
z omylu mě nevyvede
jedna televizní debata,
jenž jen utvrzuje,
kam až naše vzpomínky sahají;
tedy spíše nesahají.

potaji měním vlastní názor,
najednou před vámi stojí nový člověk.
člověk s vyspělým vnímáním,
také utvrzený v historických otázkách,
které neřešitelnými se zdály být.

rudá i modrá je naše barva,
jako oceán se tvářit můžeš.
jako chameleon měnit vlastní převleky,
s nimi i představy o ideálu společnosti.
na některé to však neplatí,
na spodinu, jenž vždy byla potlačována
a vždy s ní bylo zacházeno jako s méněcennou složkou,
méněcennou ingrediencí zahuštěné polévky;
polévky tak bohatě zahuštěné
balastem.

pravdu dí ten,
který tvrdí, že vlastně nic není.
pak ani já nejsem, ani ty.
nejsou ani problémy a společenské manýry.
nejsou ani hráči, vítězové a poražení.
nejsou ani svině dosažené na vysoké posty.
není nic.
nevraživost se ztratila, bůh se na nás dívá z pekla.
v protikladech pak má radost uhasla,
neboť pocítila jsem,
co naproti kapitalismu stojí a stálo;
co v pozadí pro nás dělalo žalostně málo.

rovnováha je důležitá, o tom pochyb jistě není,
ovšem ta zahuštěná polévka -
ta v protikladu k ideální společnosti bezesporu stojí.
ti, kteří nerozumí, jen stojí opodál
a dívají se, jak jim mizí půda pod nohama,
jak se jejich děti ztrácejí před očima
a jakým hanebným způsobem vraždí jejich otce, syny a i toho svatého ducha.
říkejte si tomu jak jen chcete,
ale pro mne systém stále stejné utrpení přináší,
ovšem nic lepšího tu není.
vždyť přeci není tu absolutně nic.

Šedá eminence (II. část)

12. července 2013 v 10:06 | K. |  Poezie

Šedá eminence

II. část
Slastný domov

V poklidu a míru brojíme proti proudu,
jenž všechny jako vír táhne s sebou
a netušíc ve skutečnosti nic
pohráváme si s tou velmi zlou silou.

Dělat si nepřátele naprosto zbytečně;
nestojí to nikomu z nich za to,
přesto se mile rádi schovají za špatně padnoucí sako.

Horizontální slast a ukájení domnělých chtíčů,
kéž by člověk prozřel a dokázal se odtrhnout;
odtrhnout od lživých, byť krásných průmyslů.

Jako eminence šedá mezi tisíci, miliony
toužím po obrazech, jež nebudou vinny
a svět se bortit pod nohama nebude;
pokud lidstvo ze snění svého se probere.

Jedinou možností je popadnout příležitost,
vždy je tady s námi, všudypřítomná
a rozumí i řeči těla, jenž tu slast předvídá.

Domovem přenádherným kráčím smělým krokem,
nic mě nedrží v této směšné realitě, myslím si,
proto také stihomam se dostaví a paranoia mou mysl zastíní,
jakmile sedostaví první příležitost - jen pro ni.

Rovným dílem rozdělit si myšlenky a třídit své fantastické výplody,
cenzurou si projít a nevidět světlo; jen pouhý záblesk naděje,
kdy pod kůži zabodává se ti tisíc nožů
a skončí to s hlavou tvou na dvě části rozdělenou.

A pak, když se probudíš, náhle prozříš
a nedovolíš jim, aby tě ovládali znovu.
Sledují tě, moc dobře to znáš,
strach ukrytý v nitru své mysli máš
a přesto se těch hanebných okov nezbavíš,
slastný domove, pojď jenom blíž...
 


Brána vnímání

30. června 2013 v 16:26 | K. |  Poezie
Je to pryč, už nenávratně,
dým se valí z posledních kusů rozbouřených moří
zahalených v krabičkách s jednohrbým.

Co díš, smysl to nemá a mít nebude;
jsi posedlý touhou po velké odplatě.
Ta však nastat nemůže,
neboť už budeš dávno mrtvý,
v písku zahrabaný, možná i v moři bezmocně se krčící,
ta cena ve vysoká - až moc.

Na rubu dobrým zdát se může,
druhá stránka však nikdy valná není;
proč by také byla,
když lidskou mysl nedocení?

Plytké a prvoplánové jsou naše představy
o tom, jaké to mohlo všechno být,
nikdo si však nepřizná,
že by se chtěl v jiném světě, dimenzi narodit.

Jako v šachu, i zde je další možnost,
ta se však uzavírá ve chvíli,
kdy na řadu přijde drobná, nepatrná nepozornost.

Kapka deště spadla na matku Zemi,
div za letu svého se nerozplynula v mocném dýmu opovržení,
jenž všechny svírá poutem nepřirozeným
a dělá z lidstva jen služebnictvo pro plány torpidních.

Dny jsou téměř sečteny, boj však stále klepe na dvěře,
čekajíc, jestli povolení dostane a předem prohraná válka započne.
Epický kolos událostí nasvědčoval jedinému; strach vždy prohrává.

Na výsluní

27. června 2013 v 17:51 | K. |  Poezie
Návrat triumfální a zdání nepřemožitelnosti,
co provází nás stůj co stůj
napříč vlastní důstojností,
zdal by se být opravdovým,
to však nikoli; to iluzí povětšinou je
a tam, kde u potůčku ráj se skrývá,
Slunce a člověk na výsluní zůstane.

Byť představa reálnou zdá se být,
člověk je postavička pouhá;
nemůže se slávy nabažit!
Hrané jako řecké divadlo,
to i naše společnost křičí,
koho že toto napadlo.
Systém má trhliny jasné a lid se bouří,
opak by divem byl, vždyť je to krásné,
jak pospolu, třeba i v jednom popelu,
drží lidé a skrze zelenou bankovku dívají se na svět.

Svět prohnilý až do morku kosti poslední,
Slunce aby vysvítalo až po poledni,
vize je čirá jako nebe samo;
však co my víme, je nás tu snad málo?
Pod rouškou tajemství mnoho věcí ještě je,
otázkou však zůstává, kam život teď spěje.

Doby dávné ukázaly,
že žádné vlastně nebyly,
za výmysly se schovávají pilulky na bacily.

Umělý svět virtuální,
každý krok je syntetický,
proč jíst, proč pít, vždyť budeme jenom krásní.

Svět v nebi, pekle,
každý krok je přirozený,
proč nejíst, proč nepít, vždyť lépe mít se nebudeme.

Rozloučení a poslední stisk rukou
dokáže nevídané,
to je cena, za kterou život svůj dáme.

Filip Topol? Opravdu?

25. června 2013 v 17:57 | K.
Filip Topol? Opravdu?

Psí vojáci mi nikdy moc neučarovali, i když byli bezpochyby jednou z nejvýznačnějších kapel československého undergroundu. Co k tomu dodat; asi stejně jako u Plastiků, nemám potřebu je poslouchat. A to ani po Topolově smrti.

Dohra

10. května 2013 v 17:49 | K. |  Poezie
Prázdný výraz máš,
upřený na obraz boží před námi.
Človíčkem být, vkusem umělým celým se zdáš,
patrně vět pár spolu musíš seznámit.

Zbytek života divně prožíváš,
šance stále zbývá,
trvdým pádem jiskru života zakrýváš,
šance je proměnlivá.

Mezihra a kámen v srdci máš,
nevíš, co s tím uděláš;
vždyť ani kousek tvého já nedychtí po odplatě,
jež přijde nevyhnutelně;
jako život sám.

Konec blíží se, nevyzpytatelně vkus měníš,
úbytek sil a tvář se slzou sladkou,
umělý dech už nespasíš.

Dohra a jasný závěr,
kdepak bys svůj život měnil,
mělký rybník domovem tvým byl,
když's oceán opustit musel,
a to jen kvůli rybám chamtivým,
vší tou pýchou pole jsi prosel.

Každičký krok i dotek jemný
vyvolává pocit iluze,
reálně nespoutaný smysl života,
v tom plastickém světě - světě umělém.

Nevím

27. dubna 2013 v 19:59 | K. |  Zápisky ze života
Nevím, co mám dělat.

V posledních dnech mi bylo fakt mizerně. Nechtělo se mi ani vycházet z bytu, nechtělo se mi nic dělat... Prostě jsem zklamaná, a taky, konec konců, trochu naštvaná. Tento stav trvá doteď, ovšem dnes mě z tohoto "mikrospánku" probudila skvělá zkouška. Alespoň něco v životě mi ještě vychází.

Mám pocit, jako by se mi jen pletla slova a celý tento článek nedával smysl. Je to možné, jak si to tak zpětně čtu... Ale co mám dělat, když sakra nevím, co mám dělat?

Tečka, tečka, tečka

9. dubna 2013 v 14:46 | K. |  Zápisky ze života
Víte, co si říkám? Je fajn být na blogu "někdo", ale ve skutečnosti vám to stejně bude k hovnu. Je fajn mít virtuální identitu, která, ač se třeba nápadně podobá té vaší reálné, je naprosto dokonalá, ale stejně to nebude mít vliv na váš reálný život. A tak si říkám, sakra lidi, proberte se ze svých krásných snů!

Vše okolo je sekulární, zkažené. Ale i tak to není třeba hned vzdávat.

Jazz

29. března 2013 v 21:25 | K. |  Zápisky ze života
Včera jsem byla na naprosto úchvatném koncertu. Byl to totální nátěr. Ať si kdo chce říká co chce - jazz opravdu není nuda. Superlativ sem, superlativ tam, ... všechny jsou zasloužené. Přestože jsem byla odmítnuta "chlapcem", kterýžto měl být mým doprovodem, tu skvělou atmosféru živé hudby jsem si užila.

Kéž by bylo více příležitostí k poslechu kvalitní hudby. Ó ano, tomuto triu jsem naprosto propadla. Příště jdu zas.

Kam dál

Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.