Září 2012

Psychika, která hvězd se dotýká

26. září 2012 v 9:56 | K. |  Zápisky ze života
Citace č. 1:

"Zřejmě jsem něco chytla. Ale to nevadí. Udělám si volno - oželím kytarový soubor - a zítra mne zase můžou čekat ve škole."

Konec citace. Přijde mi to úsměvné. V jeden den jsem si jistá, že díky oželení kytarového souboru se mi zlepší můj tělesný stav (rozuměj ono "chycení" nemoci) a následně půjdu do školy. Chyba, chyba. Včera mi bylo vcelku příšerně, ale ani ve večerních hodinách, kdy už bylo v podstatě rozhodnuto o následné nepřítomnosti ve škole, jsem neztrácela naději. Snažila jsem se ještě doučit nějaké věci do chemie a přírodopisu, ze kterých jsme měli psát písemku. Naděje ale vyprchala. A víte vy vůbec, proč to dělám - proč se tak snažím? To vše kvůli tomu cellu. Mám pocit, že se taky zblázním. Nemám ráda, když jsem nucena jen ležet, sedět doma a nic nedělat. A co je na tom nejhorší - nemám na nic náladu, chuť a nakonec stejně skončím u psaní článků na blog. Dělala jsem to tak vždy, dělám to stále a patrně to budu dělat i nadále. Teď bych se ráda vrátila k tomu cellu - no víte, já potřebuju pedagogický dohled. Vždyť začínám! Že sis, Bože, musel vybrat zrovna tento týden...

Citace č. 2:

"Ach, jak se mi začíná dařit. Už vidím, jak za malý okamžik půjde vše proti mně..."

Konec druhé citace. Radši už bych neměla nic předvídat. Zdá se mi, že je to čím dál, tím horší. Jakmile se na mě usměje štěstí, hned to jde z kopce. Vždyť to říkal už Farokh Bulsara - "Když jste na vrcholu, zbývá jen cesta dolů". Mezitím, co budete "googlovat", kdo že je to vlastně ten Farokh, tak se trošku zamyslím. Jsem já na vrcholu? Jistěže ne. Myslím, že ta nejpodstatnější část života mě teprve čeká. Ale do toho, v čem vidím budoucnost, už si pomalu otevírám dvířka. Šlo to ztuha, ale trpělivost se vyplácí.

Jednoduše řečeno, má psychika - ta se hvězd a nebes dotýká. Buďte smělí.

Spím, poslouchám, skládám

25. září 2012 v 15:02 | K. |  Zápisky ze života
Dnes je mi celkem na nic. A to jsem včera měla tak dobrý den! Chce se mi spát, protože nám po třech letech opět dali hodinu na sedm. Ne že by to bylo bůh-ví jaké zlo, ale musím si na to opět zvyknout. Dnes je mi vlastně celkově ne úplně dobře. Mám rýmu, bolí mě v krku a cítím se tak nějak nemocně. Zřejmě jsem něco chytla. Ale to nevadí. Udělám si volno - oželím kytarový soubor - a zítra mne zase můžou čekat ve škole.

Nejsem ve své kůži, jsem trochu nemocná. Kapesníky se mi hromadí. Ovšem včerejšek, ten za to stál! Má opětovná návštěva Tesca totiž přinesla (překvapivě) ovoce. Ulovila jsem tam jedno výborné CD, které mi ve sbírce ještě chybělo. Bon Jovi a jejich Greatest Hits, jak praví přebal, to je parádní výběr toho nejlepšího od Joviů. Tuhle kapelu jsem nikdy nijak moc neposlouchala, ale líbili se mi. To ne že ne. Proto mám z tohoto "úlovku" velikou radost. Kdybyste věděli, za jakou cenu jsem to tam zastihla, byli byste šťastní se mnou.

Co se týče skládání, tak jsem včera dokončila čtvrtý - toť téměř finální - part mé skladby, která nese prostý, zapamatovatelný, avšak naprosto dokonalý a výstižný, název 23. Instrumentální skladba, které už chybí pouze jedna poslední (!) kytara. To budou ovšem jen "obyčejné" akordy, doplnění do už tak úchvatné skladby. Kapele se líbí. Mně taky. Ach, jak se mi začíná dařit. Už vidím, jak za malý okamžik půjde vše proti mně...

Duch ve stroji

21. září 2012 v 21:19 | K. |  Zápisky ze života
Ach, ty koncerty. V listopadu mě čekají tři - Sting, Pražský výběr a Outsiders s The Eclipse. Jak já se těším... tedy hlavně na Stinga. Vlastně se nemůžu dočkat, až uslyším v jeho podání Every Little Thing She Does Is Magic. To bude hotová magie! Jelikož už mám lístek (do nebe), tak si teď mohu jen domýšlet závěry, jak by se celý večer mohl pokazit. Možnost, že by se vyprodaly vstupenky, už tak to trochu padla, takže přichází v úvahu náhlé nakažení se infekční nemocí, předčasná smrt anebo zřícení letadla s Gordonem na palubě. Všechno jsou to závěry, které by mohly zajisté nastat, a proto jim přikládám velikou důležitost. Zdá se, že už zase plácám nesmysly, takže změním téma.

Co se týče violoncella, tak to vypadá, že mi to vcelku jde. On když člověk přechází z kytary, tak má jistou výhodu. Myslím, že si to dokážete představit. Ovšem smyčec - to je už něco jiného. Samotné držení smyčce mě téměř přivádělo k šílenství, ovšem po chvilce si jde zvyknout na, řekněme, zvláštní nápor, ten pocit, který zažíváte, když smyčcem smýkáte nebo jej jen držíte. Basový klíč mi potíže nedělá, vlastně ani není důvod - tóny a jejich noty se dají logicky odvodit od not prázdných strun. Jen tedy obal na cello mě vcelku zklamal, řekněme, že zklamal mou fyzickou výdrž. Tedy, řekněme to jinak, má fyzická výdrž zklamala obal na cello. Může se zdát, že to trochu nedává smysl, ale zajisté za chvíli pochopíte, oč jde. Nebo to rovnou zmíním. Na obale nejsou popruhy, díky kterým bych si mohla cello jednoduše "hodit" na záda. To znamená, že jej musím vláčet celou cestu v ruce. Ono se to nezdá, ale cello opravdu není příliš [váhově] lehký nástroj.

Co bych jinak napsala, no, špunty do uší byly obřezány (to byl jen nemístný vtípek), totiž ostřihnuty do podoby, která mně a mému zvukovodu vyhovuje. Musím to vyzkoušet ve zkušebně, ale předpokládám, že to hodně tlumí basy, takže se pravděpodobně neuslyším. Ach jo, vše by bylo jednoduší, kdybych měla více peněz a mohla si dovolit muzikantské špunty. Šetření a "syslení" si peněz se většinou nevyplácí, tak se alespoň mohu ujistit "na vlastní pěst", jestli se toto životní krédo mýlí, anebo ne.

Kde začínáme, tam i končíme

18. září 2012 v 14:53 | K. |  Zápisky ze života
Dnešní článek bych ráda začala klidně, pohodově a zejména ve jménu hudby Davida Gilmoura. Je to kouzelník s kytarou, má krásný, uklidňující hlas a charisma z něj jen čiší. Vlastně mi ani není líto těch neznabohů, kteří jej nedokáží ocenit. To oni přicházejí o kouzelnou hudbu v provedení hudebního génia.

To byl jen takový úvod, já totiž ani vlastně nevím, co bude náplní dnešního zápisku. Vím jen, že bude ve znamení pohodové hudby a vnitřního klidu. To je často příznakem mé tzv. "neutrální nálady", kterou mám vcelku často a je to ta nejneutrálnější nálada, jakou jste kdy u koho mohli zpozorovat. Mám to více rozebírat? Jistěže. Jednoduše řečeno, nemám ani dobrou, avšak ani špatnou náladu, poslouchám povětšinou Pink Floydy, no a ... je mi prostě neutrálně.

Dnes se mi zdál opravdu zajímavý sen o nějaké učitelce ze školky, vlastně si z něj ani moc nevybavím. Vím jen, že jsem ji potkala po těch devíti letech a mluvily jsme. Toť vše. Je to zvláštní, protože na "až tak staré časy" nemám ve zvyku vzpomínat. Ovšem je tu taková věc, kterou jsem si uvědomila. Kde začínáme, tam i končíme. Nic neplánujeme, jen vykračujeme si sladce. Podél řeky krmíme labutě chlebem, a pak přes lávku naproti do lesa jíti musíme.
Je těžké zapomenou na minulost, kterou byste raději vypustili. Naopak to, co byste si rádi zapamatovali, rádi byste na to vzpomínali - to leckdy neprojde sítem historie. Vypustíte to, je to pro dnešního člověka nepodstatné. A proč? Protože jsme pohlcování informacemi, informacemi ze všech stran. Prostě se nám to hromadí. To je i můj případ.

Charakter

16. září 2012 v 13:08 | K. |  Poezie
Charakter už ztratili mnozí,
proplétajíce se lesem,
světem vládnou imaginární bozi,
my však s nimi se svezem'.

Chakter už ztratily mnohé,
proplétajíce se ulicemi,
informace zdají se být příliš strohé,
dokonalosti se nedostalo řady.

V řádu, božstvu, famílii jen jeden vládu má,
pečlivě účet si uschová,
když pak i on na řadu přijde,
na posteli smrtelné charakterem samým zhyne,
na posteli smrtelné křečí se svine.

Listopadový déšť, aneb náhled do blízké budoucnosti

16. září 2012 v 12:57 | K. |  Zápisky ze života
Přemýšleli jste někdy o tom, jak budete žít, řekněme, za měsíc - dva? Mluvím tady o blízké budoucnosti, nikoli o nějakých náhledech do svých budoucích kariér. Víte, měsíc se může zdát jako krátká doba, ale ve své podstatě můžu žít už úplně jiný život. Každý může. Napadlo vás to někdy? Samozřejmě, zase tady vedu nějaké nemožné plky.

Momentálně mám objednány špunty do uší na koncerty. Chtěla jsem si je pořídit už před nějakou dobou, víte, od doby, kdy jsem začala hrát v kapele (viz tento článek). Jelikož nemám dostatek finančních prostředků na muzikantské špunty, tak jsem zvolila levnější alternativu právě v podobě "party špuntů" za pár šupů. Je tu ale drobný problém, kterého se velmi obávám. Já nesnesu v uších jak obyčejné pěnové špunty, tak i třeba nepecková sluchátka. Myslím si, že se obávám oprávněně. Totiž ta obava plyne z reálných případů, kdy jsem špunty (rozuměj sluchátka) v uších opravdu nemohla vystát. No, nicméně jsem se rozhodla, že to zkusím. Vždyť proč ne, když mi takříkajíc "sednou", tak bude mnohem lepší, než přežívat další dva dny po zkoušce pískání v uších. Navíc je využiji na všechny ty koncerty, které mám na listopad naplánovany. Och ano, to bude onen listopadový déšť.

Mám tu pro vás také pár medicínských postřehů. Rozhodně vám nedoporučuji hrát v jazzových kapelách - ohluchnutí se dostaví až po velice dlouhé době. Tím samozřejmě neříkám, že do toho jazzmani neumí pořádně "říznout", jak se tak říká, ale při zkouškách je u nich mnohem větší pravděpodobnost, že vyváznete jen s drobnými poruchami sluchu. To je velmi rizikové, proto hrejte raději pořádný trash metal. Do tří měsíců máte zlikvidovaný sluch, občas i zrak. To víte, je to jednorázová sázka do loterie.

Abych článek trochu ozvláštnila, připojím zde i krátké vyjádření k současné methanolovo-alkoholické situaci. Alkohol, to jest mým nepřítelem. Proto také zastávám názor "pil jsi - máš to mít". Víte, já alkohol nemůžu ani cítit. Nebudu se tady vypisovat o nějakém primitivistickém traumatu z dětství, ale můžu vám říct, že to s tím možná trošku souvisí. Kdo ví. Já ale nesnáším sentimentální kecy, proto raději končím nedokončeným odstavcem.

Nový vzhled, další nový začátek

15. září 2012 v 17:29 | K. |  Zápisky ze života
Jak si někteří všímaví jedinci možná již uvědomili, dnes jsem spustila nový vzhled blogu. Toto rozhodnutí jsem učinila dnes kolem dvanácté hodiny, kdy jsem si uvědomila, že tehdejší design byl příliš jednoduchý, jednotvárný a pro mé oči také okoukaný. Hned po tomto důležitém rozhodnutí jsem si chvíli rozmýšlela, kdo bude na novém vzhledu figurovat tentokrát. Do úvahy však nepřicházel nikdo jiný, než nějaký chlapec z Apocalypticy. Je to způsobeno mou nově nabitou závislostí na violoncelle, na které jsem se zrovna začala učit hrát. Tak a bylo rozhodnuto.

Starý vzhled byl nevyzrálý, nesl na sobě prvky dětinství, naivity a hlavně se na něm vyskytovalo mnoho iluminátských/zednářských symbolů. Nyní to považuji za nevyzrálý krok, který jsem tehdy učinila jen kvůli vlastní duševní prázdnotě a taky kvůli tomu, že jsem se tehdy dost zajímala o konspirační teorie - to znamená kvůli naivitě.

Takto vypadal starý vzhled blogu:


Jsem si vědoma toho, že i na starém designu byl Eicca Toppinen, avšak to mi nebylo žádnou překážkou. Může být i na novém vzhledu, vlastně proč ne! Mimoto jsem tam zkombinovala obal kultovního alba The Dark Side of the Moon od britských Pink Floyd se státní pečetí USA, která je dodnes na jednodolarové bankovce. Kromě Eiccy je na záhlaví vidět i další slavný a uznávaný muzikant - totiž David Gilmour.

Myslím si, že větší rozbor starý design nepotřebuje. Nyní víte vše, co potřebujete vědět. Víte, jak jsem byla naivní, jaké jsem měla nálady v době utváření starého designu, v co jsem věřila a mimo jiné i čemu jsem se věnovala.

Splněný sen? Možná. Plní se jich ale překvapivě hodně.

14. září 2012 v 19:41 | K. |  Zápisky ze života
No, jak jen začít. Nedávno se mi tak trochu splnil sen. Tedy vlastně dva sny, jenže ... nechci se nikomu svěřovat, nikomu se chlubit. Všechny mé kamarádky, teda vlastně jen jedna, ale to vůbec nevadí, si plní sny, a tak nějak mě, jak se říká, "beatují", když to řeknu tou svou prazvláštní angličtinou. Já si vlastně už ani nejsem jistá, jestli nějaké kamarádky mám. Přátelé to nejsou, to je jasné, ale kamarádky - to už je jaksi stravitelnější forma být s nějakým člověkem v úzkém kontaktu, což já mimochodem téměř nesnesu. Ale o tom až později. Jednoduše, kamarádky si plní sny, jenže ani netuší, že kdybych se jim takříkajíc svěřila, tak bych jim pořádně vypálila rybník. Ale opravdu pořádně. Chcete to vědět? Opravdu?

Ono se to všechno seběhlo vlastně neskutečně rychle. No, ono samotné rychlé tempo ... za to si můžu sama. Minulý (rozuměj školní) rok už jsem to sotva stíhala, tedy tak trochu nestíhala. Koncerty se mi hromadily, skoro jsem si nemohla ani jen tak brnknout na španělku, natož ještě na elektriku či basu. Byl to záhul. Jenže co se zdá být ještě horší, tak nějak se to stupňuje. Stále. Více a více. Já totiž ... no, našla jsem si kapelu. Abych byla přesnější, našla si ona mne. Abych to vedla úplně do extrémů (jak já mám ve zvyku), totiž extrémní přesnosti, tak mne jaksi do oné kapely popostrčil jeden známý. Jenže ten známý nebyl tak úplně známý, v životě jsem ho neviděla, znali jsme se jen přes internet, a to sotva týden. Byl to risk - hráči z oné kapely byli totiž jeho údajní spolužáci, jenže když jsem ho v životě neviděla, jak jsem si mohla být jistá? Shodou okolností jsem však z jeho třídní fotky, kterou měl zveřejněnou na Facebooku, matně rozeznala, tedy, abych byla opravdu přesná, rozeznala jsem naprosto přesně, jednoho chlapce, kluka, chcete-li polomuže, kterého docela často potkávám ve škole - totiž té umělecké. Všechno mi tak nějak hrálo do karet. Nevyhnula jsem se úsměvu, když jsem tak brouzdala po Facebooku a pátrala ještě daleko hlouběji. Ukázalo se, že s onou kapelou kdysi dávno hrával. Ano, velmi úsměvný fakt. Ovšem, jak říkám, perfektně mi to hrálo do karet. Myslela jsem si, že s nimi, když už jsem věřila v jejich důvěryhodnost, půjdu prostě tak nějak kamarádsky zahrát, stejně mě nevezmou, anebo když ano, slušně po několika zkouškách odmítnu s tím, že budu mít nové nabitou zkušenost a řádně posílené sebevědomí. To jsem ještě netušila. Já, jakožto vcelku zodpovědná, ale přesto nezodpovědná dívka, jsem to nejspíš neměla dělat. Ale vlastně měla. Víte vy proč? Shrnu to. Bylo mi deset let, začínala jsem se učit na kytaru, sníce o tom, že jednou se svou kapelou uděrám díru do světa a budu vyprodávat haly či stadiony. Řekla jsem si tehdy; "Naučím se hrát na kytaru, do svých dvanácti si najdu kapelu.", ale nemá to háček? Jistěže! Byl to sen jedné holky, která už tehdy milovala hudbu, ale ještě si ani zdaleka neuvědomovala, jakou pro ni jednou bude mít cenu. Jednoduše že jí zasvětí život. Byla jsem vždy tak trochu odlišná, řekněme, mentálně vyspělejší. Až na charakteristický styl oblékání, který se dost výrazně lišil, jsem vzhledově byla téměř stejná, jestli si rozumíme. Ovšem mentalita mladé, začínající muzikantky, která v sobě pro hudbu najde vášeň, ta stejná být nemůže. Ale o tom taky až později. Vraťme se ke snu - do dvanácti let si najít kapelu. Když mi bylo late-dvanáct - třináct let, bylo to zvláštní období. Nastupovala jsem na jinou školu, měla jsem potřebu se trochu měnit, což sice nebylo moc důležité, ale přesto byla hudba pořád hudbou. Věnovala jsem jí dostatek pozornosti, ale už ne tolik, jako tomu bývalo dříve. Tak to trvalo řekněme půl roku - necelý rok. Pak jsem si uvědomila, jaký cíl jsem si kdysi stanovila. Bylo to takové rozpomenutí se ze zvláštního snění a takového, řekněme, slabšího období. Obnovila jsem svůj dávný sen, tentokrát jsem si nastavila lhůtu do svých patnáctin. Proč to tu vykládám? Nechci se svěřovat jen tak někomu, vlastně nikomu z mého okolí. A proč? Každý má moc otázek, zbytečných připomínek, nebo dokonce "vypalují rybníky", tomu se já chci jednoduše vyhnout. Chci si to zapamatovat tak, jak to je. Nechci, aby si to pamatoval někdo jiný. Nechci, aby to jednou v dokumentu o mně vyprávěl někdo z mého okolí. Chci, aby to zůstalo u mě, navždy. A jelikož je tento blog anonymní - používám pouze zkratku "K." - nikdo nebude vědět, o koho se jedná, a já v tom případě můžu psát bez okolků, co se mi jen zlíbí. Teď zpět k oné kapele. Víte, já jsem si moc přála hrát v rockověji založené kapele, protože můj hudební styl vždy směřoval k art-rocku, či progrocku. No, nyní hraji v kapele metalové. Tato věta vám jistě napoví, že jsem upustila od svého původního plánu - totiž plánu se případného členství v kapele zřeknout. Ono je to proto, že já jsem si hraní v regulérní kapele nesmírně zamilovala. Ten pocit, když vám dvě hodiny po zkoušce píská v uších, ten je nenahraditelný. Je to jednoduše regulérní metalová kapela, jak má být. A já se zřeknu raději klasické kytary, než abych se jich vzdala bez boje. Navíc, jsou to pořádní ochlastové a vulgární idioti. Ale co s tím? Mně je to jedno, je to první kapela, která si může říkat kapela. A nyní jim přibyla ta nejlepší basistka, kterou si mohli přát. Ženský element za chvíli převládne, to ať se nebojí.

Upřímně doufám, že jsem to pro vás, prosťáčky, napsala dost srozumitelně. Byla to tak trochu euforie, protože to všechno vzpomínání - no, nedělám to často. Nerada vzpomínám, avšak tyto vzpomínky zapomenuty nemohou býti, totiž proto ten krátký článeček o prvním splněném snu - regulérní kapele.

Nyní, prosím, k tomu druhému splněnému snu. Víte, je to pár let (nejsem si jistá, jestli to neplatí doslova), co jsem se zamilovala do nástroje, který se v české mutaci-nemutaci nazývá violoncello. Já budu prozatím používat zkrácený výraz cello. Nástroj, který má tak krásný zvuk, že je to až k pláči. Opravdu, nevím proč. Nebyla to Apocalyptica, která poprvé určila, že se na tento božský nástroj jednou budu učit hrát, nýbrž to byla interpretace Bachového Preludia, kterou, tuším, nahrál Mischa Maisky. No, víte, já mám opravdu upřímně ráda barokní hudbu, není to to dnešní pozérství dnešních rádobyumělců, kteří se vyžívají v myšlence "když už jedno umění, tak i další". Barokní, a celkově vážná, hudba je kapitola sama pro sebe. O tom však taky později. Co si však pamatuji, bylo, že první rok jsem na cello nenastoupila, možná z domnělé časové tísně, která v té době byla téměř směšná v porovnání s tím, co zažívám dnes. Tuto dobu nebudu rozebírat, ale nyní se vrátím v čase téměř přesně o rok zpátky - k prvnímu září minulého roku. Byla to doba změn, kdy jsem nabírala původní hodnoty, které u mne převládaly, ovšem já jsem se je snažila maskovat za zamlžený obláček. Byla to doba, kdy jsem si opět začala vážit hudby jako takové, kdy jsem se jí opět začala věnovat. Víte, ony ty fáze postupovaly tak nějak samotné, ale ten prvotní impuls, který mě nutil se vrátit zpět k původním hodnotám, ten si nemohu přivlastnit. To byl jen výkřik mé individuality; můj charakter mi radil, co dělat, jak být opět sama sebou. Jsem si jistá, že pár týdnů - měsíců mi to bude připadat jen jako snůška plků a nesmyslů, směšných sentimentálních blábolů. Jenže je to tak. Byly to vlastně celé prázdniny a ono první září. Vše na mne dolehlo. Ještě v onen den, kdy jsem si chtěla-nechtěla podat přihlášku na cello, jsem se rozmýšlela, jestli to udělat, nebo ne. Nakonec jsem to udělala, razantně jsem se rozhodla si v životě udělat pořádek a vyplnit si dávné sny, kteréžto pokračovaly ještě do tehdejší přítomnosti. Co se ale přihodilo neprodleně po tomto kroku, to bylo jako kudlou do zad. Vskutku. Oznámení, že kapacita studentů na cello je velmi omezená, tudíž pro mne již není volné místo, mi probodlo mou duši (záměrně nepoužívám slovo srdce - tento výraz skutečně nemám ráda ve spojitosti s podobnými sentimenty). A to jsem se ještě před několika minutami rozhodovala, jestli to udělat, nebo raději ne. Plyne z toho ponaučení; co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. To jest také ponaučení, kterým se neřídím a v životě se jím řídit nebudu. To jen tak pro pořádek. Pak se událo ještě pár věcí, několik pokusů o navázání "kontaktu" s jinými smyčcovými nástroji. Všechny pokusy ale skončily neúspěšně. Jediné východisko, jediný smyčcový nástroj pro mne, to bylo, je a nejspíš i bude, vždycky cello. Abych trochu urychlila zdlouhavé výlevy, po nejlepším roce mého života (to s absencí cella však vůbec nesouvisí) se uvolnilo místo. Sen totiž pokračuje. Když máte opravdový sen, totiž nějaký smysluplný, ne dětský ani naivní, tak není jednoduché od něj upustit. To víte, já jsem všeznalec. A sakra, zase ty sentimentální kecy.

Dospělost

4. září 2012 v 18:25 | K. |  Poezie
Bylo to včera, za šedivého večera,
nikdo venku nebyl, všichni spali.
Mluvila jsem, dýchala jsem,
slzy po bradě mi stékaly.

Leč mi krev v žilách proudila,
netícila jsem se silně,
po bouři stála jen jsem nehybně.

Sníh už taje, listy spadaly,
poslední tajemství, na které jsem přijíti chtěla,
pod sněhovými vločkami s dětmi spalo.

Chyba byla, je a bude,
podřídíme se zlé naší době.

Kdo ukrývá se za tou zdí,
za zdí, jež ukrývá mnohá tajemství?
Cihla ve zdi sic chybí, zeď se ale nebortí.

Děti breky hráti nemůžou, avšak dospělost zůstává,
asertivně se skrze prsty na ně dívá.

Začínám nanovo

4. září 2012 v 18:14 | K. |  Zápisky ze života
Blogů já jsem měla veliké množství, ale to je teď naprosto nepodstatné. Jeden, tedy vlastně dva, mi vydržely dost dlouho, vlastně to bylo několik let. Na ten poslední jsem přispívala až do dneška. Jenže jedna událost mne zasáhla natolik, že jsem se rozhodla začít nanovo. Jednoduše začít od nuly, třeba i úspěšněji. Pojí se to také na jeden důležitý zlomový okamžik v mém životě, to jest ten okamžik, kdy začínám hrát na violoncello - hudební nástroj, jež jsem vždy obdivovala a přála si na něj hrát. No, dobře. Možná ne vždy, ale dost velkou část svého života jsem snila o tom, že jednou budu hrát jako všichni ti klasičtí cellisté hrající Bachovo Preludium.

Ano, je to tak. Hraji už teď na několik hudebních nástrojů, ale cello je prostě ... prostě jiné. Nikdy jsem nehrála na žádný smyčcový nástroj, ale cello mi jednoduše učarovalo. Ještě před takovými pěti lety bych to do sebe neřekla, tehdy jsem si "jela" ve svých punk-rockových odrhovačkách, hrajíce na svou imaginární kytaru.

Možná by ještě bylo vhodné zmínit, kteráže událost mě tak zasáhla. Ano, to je ono. Dnes se ze mě stal vyvrhel třídy. Ano, čtete dobře. Konečně jsem volná. Konečně mám volnou ruku, čistou hlavu, můžu se od nich jednoduše distancovat a žít si svůj vlastní, leč trochu smutný a osamělý život.

Konečně jsem volná, přejte mi to.
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.