Splněný sen? Možná. Plní se jich ale překvapivě hodně.

14. září 2012 v 19:41 | K. |  Zápisky ze života
No, jak jen začít. Nedávno se mi tak trochu splnil sen. Tedy vlastně dva sny, jenže ... nechci se nikomu svěřovat, nikomu se chlubit. Všechny mé kamarádky, teda vlastně jen jedna, ale to vůbec nevadí, si plní sny, a tak nějak mě, jak se říká, "beatují", když to řeknu tou svou prazvláštní angličtinou. Já si vlastně už ani nejsem jistá, jestli nějaké kamarádky mám. Přátelé to nejsou, to je jasné, ale kamarádky - to už je jaksi stravitelnější forma být s nějakým člověkem v úzkém kontaktu, což já mimochodem téměř nesnesu. Ale o tom až později. Jednoduše, kamarádky si plní sny, jenže ani netuší, že kdybych se jim takříkajíc svěřila, tak bych jim pořádně vypálila rybník. Ale opravdu pořádně. Chcete to vědět? Opravdu?

Ono se to všechno seběhlo vlastně neskutečně rychle. No, ono samotné rychlé tempo ... za to si můžu sama. Minulý (rozuměj školní) rok už jsem to sotva stíhala, tedy tak trochu nestíhala. Koncerty se mi hromadily, skoro jsem si nemohla ani jen tak brnknout na španělku, natož ještě na elektriku či basu. Byl to záhul. Jenže co se zdá být ještě horší, tak nějak se to stupňuje. Stále. Více a více. Já totiž ... no, našla jsem si kapelu. Abych byla přesnější, našla si ona mne. Abych to vedla úplně do extrémů (jak já mám ve zvyku), totiž extrémní přesnosti, tak mne jaksi do oné kapely popostrčil jeden známý. Jenže ten známý nebyl tak úplně známý, v životě jsem ho neviděla, znali jsme se jen přes internet, a to sotva týden. Byl to risk - hráči z oné kapely byli totiž jeho údajní spolužáci, jenže když jsem ho v životě neviděla, jak jsem si mohla být jistá? Shodou okolností jsem však z jeho třídní fotky, kterou měl zveřejněnou na Facebooku, matně rozeznala, tedy, abych byla opravdu přesná, rozeznala jsem naprosto přesně, jednoho chlapce, kluka, chcete-li polomuže, kterého docela často potkávám ve škole - totiž té umělecké. Všechno mi tak nějak hrálo do karet. Nevyhnula jsem se úsměvu, když jsem tak brouzdala po Facebooku a pátrala ještě daleko hlouběji. Ukázalo se, že s onou kapelou kdysi dávno hrával. Ano, velmi úsměvný fakt. Ovšem, jak říkám, perfektně mi to hrálo do karet. Myslela jsem si, že s nimi, když už jsem věřila v jejich důvěryhodnost, půjdu prostě tak nějak kamarádsky zahrát, stejně mě nevezmou, anebo když ano, slušně po několika zkouškách odmítnu s tím, že budu mít nové nabitou zkušenost a řádně posílené sebevědomí. To jsem ještě netušila. Já, jakožto vcelku zodpovědná, ale přesto nezodpovědná dívka, jsem to nejspíš neměla dělat. Ale vlastně měla. Víte vy proč? Shrnu to. Bylo mi deset let, začínala jsem se učit na kytaru, sníce o tom, že jednou se svou kapelou uděrám díru do světa a budu vyprodávat haly či stadiony. Řekla jsem si tehdy; "Naučím se hrát na kytaru, do svých dvanácti si najdu kapelu.", ale nemá to háček? Jistěže! Byl to sen jedné holky, která už tehdy milovala hudbu, ale ještě si ani zdaleka neuvědomovala, jakou pro ni jednou bude mít cenu. Jednoduše že jí zasvětí život. Byla jsem vždy tak trochu odlišná, řekněme, mentálně vyspělejší. Až na charakteristický styl oblékání, který se dost výrazně lišil, jsem vzhledově byla téměř stejná, jestli si rozumíme. Ovšem mentalita mladé, začínající muzikantky, která v sobě pro hudbu najde vášeň, ta stejná být nemůže. Ale o tom taky až později. Vraťme se ke snu - do dvanácti let si najít kapelu. Když mi bylo late-dvanáct - třináct let, bylo to zvláštní období. Nastupovala jsem na jinou školu, měla jsem potřebu se trochu měnit, což sice nebylo moc důležité, ale přesto byla hudba pořád hudbou. Věnovala jsem jí dostatek pozornosti, ale už ne tolik, jako tomu bývalo dříve. Tak to trvalo řekněme půl roku - necelý rok. Pak jsem si uvědomila, jaký cíl jsem si kdysi stanovila. Bylo to takové rozpomenutí se ze zvláštního snění a takového, řekněme, slabšího období. Obnovila jsem svůj dávný sen, tentokrát jsem si nastavila lhůtu do svých patnáctin. Proč to tu vykládám? Nechci se svěřovat jen tak někomu, vlastně nikomu z mého okolí. A proč? Každý má moc otázek, zbytečných připomínek, nebo dokonce "vypalují rybníky", tomu se já chci jednoduše vyhnout. Chci si to zapamatovat tak, jak to je. Nechci, aby si to pamatoval někdo jiný. Nechci, aby to jednou v dokumentu o mně vyprávěl někdo z mého okolí. Chci, aby to zůstalo u mě, navždy. A jelikož je tento blog anonymní - používám pouze zkratku "K." - nikdo nebude vědět, o koho se jedná, a já v tom případě můžu psát bez okolků, co se mi jen zlíbí. Teď zpět k oné kapele. Víte, já jsem si moc přála hrát v rockověji založené kapele, protože můj hudební styl vždy směřoval k art-rocku, či progrocku. No, nyní hraji v kapele metalové. Tato věta vám jistě napoví, že jsem upustila od svého původního plánu - totiž plánu se případného členství v kapele zřeknout. Ono je to proto, že já jsem si hraní v regulérní kapele nesmírně zamilovala. Ten pocit, když vám dvě hodiny po zkoušce píská v uších, ten je nenahraditelný. Je to jednoduše regulérní metalová kapela, jak má být. A já se zřeknu raději klasické kytary, než abych se jich vzdala bez boje. Navíc, jsou to pořádní ochlastové a vulgární idioti. Ale co s tím? Mně je to jedno, je to první kapela, která si může říkat kapela. A nyní jim přibyla ta nejlepší basistka, kterou si mohli přát. Ženský element za chvíli převládne, to ať se nebojí.

Upřímně doufám, že jsem to pro vás, prosťáčky, napsala dost srozumitelně. Byla to tak trochu euforie, protože to všechno vzpomínání - no, nedělám to často. Nerada vzpomínám, avšak tyto vzpomínky zapomenuty nemohou býti, totiž proto ten krátký článeček o prvním splněném snu - regulérní kapele.

Nyní, prosím, k tomu druhému splněnému snu. Víte, je to pár let (nejsem si jistá, jestli to neplatí doslova), co jsem se zamilovala do nástroje, který se v české mutaci-nemutaci nazývá violoncello. Já budu prozatím používat zkrácený výraz cello. Nástroj, který má tak krásný zvuk, že je to až k pláči. Opravdu, nevím proč. Nebyla to Apocalyptica, která poprvé určila, že se na tento božský nástroj jednou budu učit hrát, nýbrž to byla interpretace Bachového Preludia, kterou, tuším, nahrál Mischa Maisky. No, víte, já mám opravdu upřímně ráda barokní hudbu, není to to dnešní pozérství dnešních rádobyumělců, kteří se vyžívají v myšlence "když už jedno umění, tak i další". Barokní, a celkově vážná, hudba je kapitola sama pro sebe. O tom však taky později. Co si však pamatuji, bylo, že první rok jsem na cello nenastoupila, možná z domnělé časové tísně, která v té době byla téměř směšná v porovnání s tím, co zažívám dnes. Tuto dobu nebudu rozebírat, ale nyní se vrátím v čase téměř přesně o rok zpátky - k prvnímu září minulého roku. Byla to doba změn, kdy jsem nabírala původní hodnoty, které u mne převládaly, ovšem já jsem se je snažila maskovat za zamlžený obláček. Byla to doba, kdy jsem si opět začala vážit hudby jako takové, kdy jsem se jí opět začala věnovat. Víte, ony ty fáze postupovaly tak nějak samotné, ale ten prvotní impuls, který mě nutil se vrátit zpět k původním hodnotám, ten si nemohu přivlastnit. To byl jen výkřik mé individuality; můj charakter mi radil, co dělat, jak být opět sama sebou. Jsem si jistá, že pár týdnů - měsíců mi to bude připadat jen jako snůška plků a nesmyslů, směšných sentimentálních blábolů. Jenže je to tak. Byly to vlastně celé prázdniny a ono první září. Vše na mne dolehlo. Ještě v onen den, kdy jsem si chtěla-nechtěla podat přihlášku na cello, jsem se rozmýšlela, jestli to udělat, nebo ne. Nakonec jsem to udělala, razantně jsem se rozhodla si v životě udělat pořádek a vyplnit si dávné sny, kteréžto pokračovaly ještě do tehdejší přítomnosti. Co se ale přihodilo neprodleně po tomto kroku, to bylo jako kudlou do zad. Vskutku. Oznámení, že kapacita studentů na cello je velmi omezená, tudíž pro mne již není volné místo, mi probodlo mou duši (záměrně nepoužívám slovo srdce - tento výraz skutečně nemám ráda ve spojitosti s podobnými sentimenty). A to jsem se ještě před několika minutami rozhodovala, jestli to udělat, nebo raději ne. Plyne z toho ponaučení; co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. To jest také ponaučení, kterým se neřídím a v životě se jím řídit nebudu. To jen tak pro pořádek. Pak se událo ještě pár věcí, několik pokusů o navázání "kontaktu" s jinými smyčcovými nástroji. Všechny pokusy ale skončily neúspěšně. Jediné východisko, jediný smyčcový nástroj pro mne, to bylo, je a nejspíš i bude, vždycky cello. Abych trochu urychlila zdlouhavé výlevy, po nejlepším roce mého života (to s absencí cella však vůbec nesouvisí) se uvolnilo místo. Sen totiž pokračuje. Když máte opravdový sen, totiž nějaký smysluplný, ne dětský ani naivní, tak není jednoduché od něj upustit. To víte, já jsem všeznalec. A sakra, zase ty sentimentální kecy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.