Říjen 2012

Bigbít či nebýt? - Óda na mokrou basu

30. října 2012 v 19:31 | K. |  Zápisky ze života
Popíši vám dnes, mí milí čtenáři, mé trauma ze sobotní zkoušky kapely. Že já se duševně nezhroutím, to vskutku nechápu. Možná to ale nastane - vždyť by to zase takový div nebyl.

Víte, v sobotu, ano, tuto sobotu, jsme měli zkoušku kapely. Jelikož jsem na ni tak trochu pozapomněla (přehazování termínů), tak jsem mírně, leč s rozvahou spěchala. Ale ne, to je blbost. Žádný spěch tehdy vlastně nebyl potřeba. Víte, mé vzpomínky jsou občas zkreslené, a to i přes to, že jsou to snad teprve čtyři dny.
Začnu tedy od začátku. V sobotu jsme měli zkoušku. Já jsem ovšem neodhadla situaci venku, a protože jsem idiot, tak jsem také neodhadla, kolik vrstev oblečení si na sebe vzít. Och, nádhera. V teňoučké kožené bundě a teniskách Converse mi bylo naprosto úchvatně. Svěží vánek mi vlasy ladně plácal do obličeje, zmodralé uši nebyly nic proti tomu, co mě ale čekalo po vybalení baskytary z futrálu. Každý miluje, když jeho nástroj trpí a za chvíli se z něj pravděpodobně stane luk. Och, nádhera. Naprosto promočený futrál, promrzlé prsty na kost... sen každého basisty. No, jak už jsem říkala, když jsem vytáhla basu, byla zamlžená, vlhká (ne, toto nemá být dvojsmysl), na hmatníku už dokonce mírně mokrá od deště a samozřejmě zkroucená do luku.

Ne, takhle to nebylo. Tedy vlastně bylo. Ovšem až na poslední slovní spojení "samozřejmě zkroucená do luku". Basa všelijak strádala, ale já jsem si řekla "No a co... to bude alespoň pravý punk.", ale vždyť je to ostatně pravda. Proč každý hraje na ty svoje éňo-ňůňo nástroje Fender, MM, Sandberg a jim podobné? Vždyť je to nemůže vůbec bavit. Nejlepší cesta do srdce muzikanta vede mezi žebry.

Nová řadovka Kiss se mi vůbec nechce poslouchat. Nevím proč. Tedy vlastně vím. Hudebně už jsem trošku jinde. Pro mě už takové skupiny znamenají jen jistý pokles dolů, už mi nemají co dát. To ovšem nic nemění na tom, že je to má srdcová kapela a vždy bude. Mnohem raději si pouštím novou desku od kanadských Rush. Ta je hudebně téměř geniální, řekla bych, to už ale nechám i na všem úsudku. A taky proto jsem se rozhodla, že si místo megaposteru v novém Sparku nalepím jeho druhou stranu s Kamelotem. Je to jev nevídaný. Málokdy upustím od tak zarytých kapel, které mne doprovázely vlastně celým dětstvím, ale bohužel, člověk se musí vyvíjet po všech stránkách a bezmyšlenkovitý rock&roll už mi nemá co nabídnout.

O nějakých těch událostech

25. října 2012 v 17:25 | K. |  Zápisky ze života
Až teď jsem si vlastně uvědomila, že jsem nedopsala onen den, kdy se zastavila Země a já jsem nemohla zůstat na koncert Outsiders. No, ono to vlastně bylo tak, že The Eclipse začali hrát s půlhodinovým zpožděním. To už jsem ale asi psala. Jsem stále v kontaktu s bubeníkem Outsiders a docela si rozumíme, takže mě to celkem mrzelo. Ach, o tom koncertu už se mi nějak psát nechce.

V kytarovém souboru mě učitel přehodil do prvního hlasu, čímž se mi opět navrátila chuť tento soubor navštěvovat. Alespoň na chvíli. Když tam nasadíte hromadu druháků, ale asi jasné, že ten soubor nebude fungovat přesně tak, jak by měl. Ovšem to je jen můj názor, hm.

Jelikož ten můj půjčený smyčec neskutečně strádá, když už jsou ty prázdniny, tak jsem se rozhodla navštívit hudebniny, a při té příležitosti také provětrat obchod s hudebními nosiči. No, nakonec jsem skončila s kalafunou Thomastik pro housle/violu, protože oni přeci kalafuny pro cello nevedou. Nabídka na našem trhu je vskutku ostudná. Nedovedu si představit, že bych měla i takové maličkosti, jako je například ona kalafuna, kupovat přes internet a platit to směšně vysoké poštovné. Opravdu ne. A dále se třemi MC nosiči - kazetami. Vyhrabala jsem tam úplně nový Pražský výběr, Gamma Ray a taky něco od Iced Earth. Každá kazeta za lidových 50,-. To bude zase hudby...

Papoušek nám tu ječí a já bych jej s klidem v duši prodala. Ach, jaký by tu byl opět krásný klid. Já totiž momentálně upřednostňuji ticho. Vlastně jsem ticho upřednostňovala vždy a patrně také vždy budu. U muzikantů to až tak nezvyklé není.
Právě jsem si do uší nacpala špunty a hle, papoušek přestal křičet! Hm, jak krásný je tohle život.

Popravdě, hodně se teď těším na ony listopadové koncerty. Pražský výběr, Sting, ... bude to krásné období. Alespoň doufám.

Slyšte

21. října 2012 v 21:12 | K. |  Poezie
Slyšte, podřiďte se mi,
já pánem velkým jsem,
po boku s velkým zvířectvem.

Slyšte, věřte mi,
neboť krása přichází odevšad,
hlásám pravdu boží skrze ostnatý drát.

Slyšte, myslete,
je to ten svět, na který matka dítě své přivede?
Marně prosíce o pomoc,
když dítě neví kudy kam,
když ty hlasy slyšelo,
když cestu správnou neznalo.

Slyšte, buďte zdrávi,
nic nevíte, vy mí prostí kamarádi,
bůh vám žehnej všem,
naletěli jste prostým řečem.

Žel bohu, je to pryč - zdánlivě odešel již poslední dříč,
napříč Afrikou, s zvířectvem po boku,
útěchu najdeš tam, kde klid a mír provázet tě bude,
posledním soudem už končí to smíření tvé.

Má aktivita-neaktivita

21. října 2012 v 21:03 | K. |  Zápisky ze života
Miluju album Clockwork Angels od Rush. Je to až neskutečné. Opět mě to strhlo. Geddy Lee a jeho úžasné basové linky, Alex s jeho božským soundem a Neil ... no, prostě Neil. To je jedna z kapel, která mě nyní provází mou cestou. Proč ta kurzíva? Už jste snad zapomněli, jak se můj blog jmenuje?

Právě poslouchám Dream Theater, učím se chemii, do které se mi vlastně vůbec učit nechce, ale bohužel - nelze jinak. Jelikož jsem z předešlého testu dostala dosti nepěknou známku, tak nehodlám svou chybu opakovat. A to i přes to, že je to jeden z těch předmětů, kterým bych se nejradši vyhnula.

Tento pátek jsem byla na skvělém koncertě. Hráli The Eclipse s Outsiders. Bohužel jsem ale měla dost nepříjemný limit, musela jsem být doma do 10 hodin. Bylo to, řekněme, nervydrásající, strašné, skoro až k pláči. Ale tak co, i přes zpoždění o půl hodiny jsem stihla skoro celé Eclipsy. Fajn útěcha. Více o tomto skvělém zážitku napíšu jindy. Teď se opravdu, opravdu, opravdu, opravdu musím učit.

Asi bych se do toho už opravdu měla pustit.

Ve věčném stínu

14. října 2012 v 15:15 | K. |  Poezie
Nelze zapomenout na ten čas,
kdy poprvé ozval se mého nitra hlas
- jak zvlášní to bylo, jak podivné,
kdy uhranuly mne ty tóny líbezné.

Těžko se dopíditi slávy, ta je bosá
- dělat to musíš pro sebe, to sláva je ta kosa!

Uvrhne tě v věčný stín,
ztrácejíce se před očima,
jako když doléhá splín,
ó Bože, do čeho jsem se to jen namočila?

Přehluš ty skřeky, které hlavou linou se,
nech mě žít, opusť mě, ty strašná deprese!

Snad se kniha jednou zavře,
sláva je věc opomíjivá, to vězte.

Muka začínají, opět.

14. října 2012 v 14:48 | K. |  Zápisky ze života
Občas si čtu články na svém starém blogu. Obvykle si vybírám články, které jsem psala ke stejnému datu, ovšem o rok dříve. Víte, to byly ty doby, na které já vzpomínám docela ráda. Mé nejlepší období zrovna započalo. Byl to nejlepší rok. Osmá třída. Kdo by tuhle dobu neměl rád? Všechno teprve začalo... Muka také, mimo jiné. Stěžovala jsem si na nepřiměřené množství hluku spojené s novým obyvatelem našeho bytu - andulkou. No jo, ten křik, to už nejsou tak pěkné vzpomínky. Naše andulka, to jest příčina mé občasné ušní šelesti, pískání - jednoduše řečeno, díky naší milované andulce se mi trvale poškodil sluch. Byl to takový první faktor, který jaksi už zavelel, že já prostě nemůžu mít sluch zdravý. Ano, mám citlivý sluch, který se už nedá spolehlivě ochránit ani špunty. Jakou já mám smůlu, že? Tohle se vždy musí stát jen muzikantům. Abych tak nějak navázala, je to rok, co máme doma andulku. Uklidnila se - tedy uklidnil se. Ovšem teď trpím daleko více, máme totiž papouška.

Řev pronikavější než cokoli na světě, ovšem ... jo, nestojí to za to. Občas bych to okřídlené stvoření nejradši odkřídlila a chirurgicky bych hlasivky odstranila. Proboha, je tohle možné? Ta muka, která jsem si musela vytrpět, celý půlrok jsem neměla šanci hrát na kytaru ani nic jiného. A co cello? Proboha, co to cello? Já toho papouška asi zabiju, asi ano. Možná si říkáte, že jsem bezcitná, zlomyslná, co já vím... Ale ne. Jsem jen člověk, který si váží sebe sama. Chci si chránit už tak poškozený sluch na úkor něčeho jiného. V tomto případě to možná bude přátelství s papouškem. Kdo ví.

Dnes ráno jsem měla docela básnickou náladu, řekněme. Četla jsem si nějaké Villonovy věci, které se ukázaly býti totálními sračkami, když to řeknu trošku ostřeji. Přeceňovaný až běda. Je mi jedno, že žil v 15. století, tohle prostě není ono. Tohle není to, co hledám. Zdá se, že se mi až do smrti budou líbit jen mé básně, ale myslím, že se s tím dokážu vyrovnat. Vždyť je to jasné - kdo píše lépe než já? Tuto otázku si kladu vcelku dlouho, ale odpovědi se mi jaksi nedostává. Kdyby vás něco napadlo, tak mi to nepište. Mě a mé ego to stejně nezajímá.

Stratovarius? Vlastně proč ne!

12. října 2012 v 21:17 | K. |  Zápisky ze života
Kdo by byl kdy čekal, že by se mi mohl zamlouvat i tak (zdánlivě) jednoduchý žánr, jako je právě power metal - och ano, řečnická otázka na úvod, to začínám docela zhurta, že?

No, Stratovarius, to je kapitola sama pro sebe. Metal jako takový ve mne doposud vzbuzoval porozumění, ale zároveň se to přelo s jakýmsi pocitem jednoduchosti, nadlehčenosti, nebo snad dokonce povýšenosti vůči ostatním žánrům. Víte, já bych dokázala mluvit hodiny o tom, jaké společné znaky-neznaky mají některé podžánry metalu s klasickou, chcete-li vážnou, hudbou. Jenže (tohle já říkám vždy) je něco jiného psát pro čtyřčlennou kapelu a symfonický orchestr. Teď taková vsuvka; bylo to nedávno, kdy jeden prodavač hudebnin porovnával Paula McCartneyho s Mozartem. Ne, tohle nemělo být směšné. Jenže tak trochu je. Je zvláštní, jak se hudebně nevzdělaní lidé dokáží vyjadřovat o někom tak geniálním ... a nakonec jej ještě porovnávat s někým tak umělecky (ne, nechci říct primitivním) spíše průměrným a přeceňovaným. Dokážete tohle pochopit? Co se týče toho metalu, no, jak už jsem vám povídala, tohle je téma na moc dlouho, nejsem si jistá, jestli by to vůbec někoho zajímalo. Ale jistěže ano. Tak se na to vrhneme!

Má láska k metalu, ano, nepochybně "tam" nějaká je. Už jako malá se mi líbily tvrdší styly. Neberte to moc doslovně, já někdy dost přeháním. Ale nikdy nebudu moct zapomenout na ten osudový koncert před čtyřmi lety, to mi bylo deset. Veliká aréna, osvětlovací pódiová technika, houfy lidí s pivem v ruce, Steelkami na nohách... Nostalgie, slza. Ne, to byla legrace. Žádná slza. Prostě, metal mě vždy ovlivňoval. Teď jen s podivem vzpomínám na ty staré časy a říkám si, proč já jsem toho nevyužila víc. Asi mi teď nerozumíte, ale víte... já vždy můžu vhodně využít danou situaci. A mám ve zvyku to dělat, jenže dříve to bylo jiné. Všechno bylo jiné, takové jednodušší, řekněme.

Šílené, šílené, šílené, šílené noci

5. října 2012 v 18:21 | K. |  Zápisky ze života
Konečně živá a zdravá. Není to úžasné?

Cello, cello, cellíčko. S baskytarovým aparátem to vypadá vcelku slibně, jeden ostravský baskytarista mi přislíbil box 2x10'' za tisícku, nehledě na to, kdo ten box vlastně stavěl. Byl to nějaký ten týpek z Mandraží, nebo jak se ten hudební "zázrak" vlastně jmenuje. K tomu už stačí nějaký pochybný zesilovač a mám vystaráno. Teď trochu vynechávám mou neznalost basových ne-kombových aparátů, protože mám pocit, že pro vás, obyčejné čtenáře trapných blogů, je to zcela nepodstatná informace a i kdybych vám to sem bůh-ví jak zvýraznila, stejně vám to bude jedno. Nebo snad ne?

Cello, cello, cellíčko. Teda, po těch dvou týdnech mého nepřetržitého strachu o vývoji mého hudebního umu, co se cella týče, se ukázalo, že to až tak strašné není. Alespoň nemám ten pocit.

Jo, jo, to jsou ty šílené, šílené, šílené, šílené noci bezesného mikrospánku.
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.