Bigbít či nebýt? - Óda na mokrou basu

30. října 2012 v 19:31 | K. |  Zápisky ze života
Popíši vám dnes, mí milí čtenáři, mé trauma ze sobotní zkoušky kapely. Že já se duševně nezhroutím, to vskutku nechápu. Možná to ale nastane - vždyť by to zase takový div nebyl.

Víte, v sobotu, ano, tuto sobotu, jsme měli zkoušku kapely. Jelikož jsem na ni tak trochu pozapomněla (přehazování termínů), tak jsem mírně, leč s rozvahou spěchala. Ale ne, to je blbost. Žádný spěch tehdy vlastně nebyl potřeba. Víte, mé vzpomínky jsou občas zkreslené, a to i přes to, že jsou to snad teprve čtyři dny.
Začnu tedy od začátku. V sobotu jsme měli zkoušku. Já jsem ovšem neodhadla situaci venku, a protože jsem idiot, tak jsem také neodhadla, kolik vrstev oblečení si na sebe vzít. Och, nádhera. V teňoučké kožené bundě a teniskách Converse mi bylo naprosto úchvatně. Svěží vánek mi vlasy ladně plácal do obličeje, zmodralé uši nebyly nic proti tomu, co mě ale čekalo po vybalení baskytary z futrálu. Každý miluje, když jeho nástroj trpí a za chvíli se z něj pravděpodobně stane luk. Och, nádhera. Naprosto promočený futrál, promrzlé prsty na kost... sen každého basisty. No, jak už jsem říkala, když jsem vytáhla basu, byla zamlžená, vlhká (ne, toto nemá být dvojsmysl), na hmatníku už dokonce mírně mokrá od deště a samozřejmě zkroucená do luku.

Ne, takhle to nebylo. Tedy vlastně bylo. Ovšem až na poslední slovní spojení "samozřejmě zkroucená do luku". Basa všelijak strádala, ale já jsem si řekla "No a co... to bude alespoň pravý punk.", ale vždyť je to ostatně pravda. Proč každý hraje na ty svoje éňo-ňůňo nástroje Fender, MM, Sandberg a jim podobné? Vždyť je to nemůže vůbec bavit. Nejlepší cesta do srdce muzikanta vede mezi žebry.

Nová řadovka Kiss se mi vůbec nechce poslouchat. Nevím proč. Tedy vlastně vím. Hudebně už jsem trošku jinde. Pro mě už takové skupiny znamenají jen jistý pokles dolů, už mi nemají co dát. To ovšem nic nemění na tom, že je to má srdcová kapela a vždy bude. Mnohem raději si pouštím novou desku od kanadských Rush. Ta je hudebně téměř geniální, řekla bych, to už ale nechám i na všem úsudku. A taky proto jsem se rozhodla, že si místo megaposteru v novém Sparku nalepím jeho druhou stranu s Kamelotem. Je to jev nevídaný. Málokdy upustím od tak zarytých kapel, které mne doprovázely vlastně celým dětstvím, ale bohužel, člověk se musí vyvíjet po všech stránkách a bezmyšlenkovitý rock&roll už mi nemá co nabídnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.