Ve věčném stínu

14. října 2012 v 15:15 | K. |  Poezie
Nelze zapomenout na ten čas,
kdy poprvé ozval se mého nitra hlas
- jak zvlášní to bylo, jak podivné,
kdy uhranuly mne ty tóny líbezné.

Těžko se dopíditi slávy, ta je bosá
- dělat to musíš pro sebe, to sláva je ta kosa!

Uvrhne tě v věčný stín,
ztrácejíce se před očima,
jako když doléhá splín,
ó Bože, do čeho jsem se to jen namočila?

Přehluš ty skřeky, které hlavou linou se,
nech mě žít, opusť mě, ty strašná deprese!

Snad se kniha jednou zavře,
sláva je věc opomíjivá, to vězte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Doma Doma | Web | 15. října 2012 v 15:47 | Reagovat

Nesouhlasím, že za hloupost nemůžou, většina může, né ovšem každý.
Jinak báseň je nádherná, nejkrásnější je první sloka :).

2 K. K. | Web | 15. října 2012 v 17:13 | Reagovat

[1]: Názory se rozcházejí, to je přirozené. No, nevadí.

Nicméně děkuji za pochvalu a komentář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.