Listopad 2012

Pod vlivem oblbováků

30. listopadu 2012 v 13:55 | K. |  Zápisky ze života
Jen si tak říkám, že by možná nebylo špatné něco sem už konečně napsat... K čemu pak ty zápisky jsou, když je píšu jednou za půl roku?

Ano, zrovna jsem se dívala na svůj starý blog. Díky bohu, že jsem jej nesmazala. Naštěstí rozum zastínil stud, který se občas objevil při čtení některých mých starých článků z deníku. Také je pro mne velikou útěchou, že několik posledních měsíců měl můj původní blog v podstatě nulovou návštěvnost - alespoň komentáře o tom svědčily.
Někdy je značně vtipné si číst staré články. Člověk občas vypouští neskutečné plky, ... stejně jako teď já. Ale víte vy, čím to je? Pořád musím brát ty oblbováky. Antibiotika by měla být zakázána, ačkoli mě vůbec nepřekvapuje, že mě všichni nutí to do sebe rvát. Za pár let bude to moje IQ třeba o nějakých 20 bodů nižší, ovšem ... všem by to, kromě mě samozřejmě, prospělo. Člověk taky nerad vidí konkurenci. Ale co s tím... My jsme hráli na cimbály a myši tancovaly.

Když mi mráz po zádech běhal

24. listopadu 2012 v 14:11 | K. |  Zápisky ze života
Vzpomněla jsem si na Hounds of Winter. To byla asi naprosto jediná píseň ze Stingova tehdejšího setlistu, při které mi běhal mráz po zádech. Vzpomínám si na tu chvíli, kdy to všechno vygradovalo do mistrovského díla hodného studiové nahrávky. V ten moment jsem věděla, že ... Sting prostě navždy a vždy.

Už se mnou nehnete, lepšího muzikanta neznám a nikdy nepoznám. Co že mě to nutí jej poslouchat pořád, pořád, pořád dokola? Patrně jeho genialita.

Žihadlo, kterému jsem podlehla

21. listopadu 2012 v 21:49 | K. |  Zápisky ze života
Jsem na něm závislá, ale opravdu závislá. Je to něco jako platonická láska; to, co se mi už jednou v minulosti stalo. Ano, tušíte dobře. Podlehla jsem mu. Budu vám povídat o Žihadle, které mne zasáhlo natolik, že na něj pořád myslím.

Bylo to v pondělí a já si nebyla vůbec jistá, jestli se s lidmi, se kterými jsem byla dopředu domluvená, na onom koncertě sejdu. Před halou jsem byla mezi několika prvními smečkami, které napjatě vyčkávaly na otevření bran arény. Bylo to asi dvě hodiny dopředu a já jsem se neskutečně těšila. To jsem ale ještě nevěděla, jak bizarně celý večer skončí.
Po otevření vrat jsem vklouzla přes kontrolu dovnitř a hned jsem hledala vchod na "stací sektor", abych byla úplně vepředu. A taky že jo. Setkala jsem se tam se smečkou lidí, se kterou jsem byla domluvená. Čekání bylo relativně pohodové, protože jsem už v tu chvíli žila tím, že jsem ve druhé řadě v kotli přímo před pódiem. Krásný pocit. Ovšem když se pak rozmýšlíte, jestli si na tu toaletu odskočit nebo ne, jestli se pak proderete zpátky dopředu, stres na vás jaksi začne doléhat. Fakt jo, nekecám to tu jen tak do prázdna. Nakonec jsem nešla, proč taky ano... byla jsem ve druhé řadě, opakuji, ve druhé řadě. Ne že bych na to později nedoplatila...
Když Sting nastoupil na pódium a všichni radostnými výkřiky téměř rozbourali halu, byla jsem v sedmém nebi. Ale pak to začalo. Když zazněly první tóny If I Ever Lose My Faith In You, myslela jsem, že omdlím blahem. Sting a jeho nádherný čistý hlas, krásný úsměv šedesátníka a výkon kapely přiváděl všechny posluchače do varu. Tahle písnička mě na úvod neskutečně potěšila, opravdu jsem už měla tendence omdlívat blahem. Polísácký song Every Little Thing She Does Is Magic mi taktéž vykouzlil úsměv na tváři. Nádhera. Mám to i natočené na kompakt, válí se mimochodem i na YouTube.
Pak přišel Englishman a Seven Days. Všichni jsme si pozpěvovali ony líbezné melodie hudebního génia, pana Žihadla. Dokonce i prohodil pár českých slov. Celá jeho znalost češtiny bohužel končila u "dobrý večer" a "děkuji", to ovšem nic nemění na tom, že každého i s těmito dvěma českými slovy tuze potěšil. Myslím, že i polské fanoušky, kteří byli kousek ode mě - a vlastně také rozprostřeni po celé aréně, nevadí.
Mám pocit, že nejlepší moment celého koncertu byl při Message In A Bottle, kdy zpívala opravdu celá ČEZka. Při refrénu to muselo být slyšet až na Václavák. Prostě a jednoduše to byla paráda. Při The Hounds Of Winter se ale má potřeba /jít na toaletu/ stále více stupňovala a já jsem prostě šla. A jak jsem si to později vyčítala...
Když písnička doznívala, prostě jsem se musela sebrat a začala jsem se drát (ano, z druhé řady pod pódiem) úplně dozadu přes všechny ty rozzuřené fanoušky. Když jsem viděla některé jejich výrazy, myslela jsem si, že se asi seberu a půjdu zpátky - fakt nebyly pěkné. Přes oba sektory až na úplný konec. Pak jsem ale měla pocit, že se zabiju. Najednou jsem zaslechla počáteční akordy k De Do Do Do, De Da Da Da - a v tu chvíli jsem měla sto chutí se plesknout do hlavy o stožár. No jo, fajn. Znechucená z mé smůly jsem se zkusila prodrat zpátky, to ovšem nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem se dostala jen a jen k hodně špatnému místu mezi "stáním" a "stáním u pódia", no lidí jak myší. Koho by to nenaštvalo? Opakuji, druhá řada pod pódiem. Ovšem i na to tuze špatné místo jsem se prodrala až ke konci koncertu, protože jsem samozřejmě musela postupovat velmi pomalu.

No jo, takhle to opravdu skončilo. S partičkou lidí, se kterou jsem byla domluvená, už jsem se neshledala. Oni, narozdíl ode mě, byli po celý koncert u pódia. Nakonec jsem se dozvěděla, že se skoro setkali se Stingem. Paráda.

Pod vlivem antibiotik

13. listopadu 2012 v 15:23 | K. |  Zápisky ze života
Vyčkávám, v klidu vyčkávám. Koncert Výběru je na spadnutí a já jsem si nenašla doprovod. Takže nebude žádný muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce. Achjo.

Nechápu se, vůbec se nechápu. Vůbec, vůbec, vůbec. Nebudu tu mapovat celý svůj život, kdo by to taky dělal, takže víc vám k tomu neřeknu. Máte tedy smůlu. Poslední dobou ale dělám divná rozhodnutí a nejsem ve své kůži, dle mého názoru to zapříčinila ta antibioka. Achjo, achjo, achjo počtvrté.

333 + 332

11. listopadu 2012 v 19:15 | K. |  Zápisky ze života
Dokonalost sama, dalo by se říct. Životem pluji? Ale kdeže! Dvě vyjímečná alba - Meditace od Blue Effect a Burnt Offerings od Iced Earth - právě teď podtrhují polaritu mezi mými náladami. Tato dvě alba jsou naprosto odlišná, ale obě jsou geniální a svým způsobem i o mně něco vypovídají. Nebo ne?

Včerejší zkouška kapely byla skvělá, prohodili jsme si i nástroje a já jsem si na postu kytaristky připadala skvěle. Je zábava tu basu na chvíli odložit a tak nějak si "zarelaxovat". To víte, nemusíte běhat po celém hmatníku, je to úplně něco jiného.

Proč ten nadpis? Protože 333 a 332 dává dohromady 665, což je číslo, které mě zrovna teď charakterizuje.

Jak je to s těmi konspiracemi

9. listopadu 2012 v 9:30 | K. |  Úvahy a postřehy
Není to tak dávno, co jsem ve škole psala slohovou práci na jedno ze zadaných témat - "Život pod modrou lištou, aneb fenomén Facebook". A není to tak dávno, co jsem kompletně musela přehodnotit celý svůj život a začít na všechno takříkajíc srát. Omlouvám se za ten výraz, já totiž obvykle vulgárně nemluvím.

Víte vy, čím to všechno začalo? Konspiracemi. Něčím, co vás naprosto pohltí a vy se stáváte paranoidním člověkem bez špetky vlastního rozumu. Záleží samozřejmě na povaze, temperamentu i míry inteligence. Ovšem když jednou začnete "přemýšlet" o něčem, jako jsou konspirační teorie, zdánlivě není cesty zpět.
Tyto teorie jsou specifické pro svůj puzzlový efekt (vše do sebe perfektně zapadá), mimořádnou přesnost a dokonalost, v poslední době ale i pro tzv. "ovčí výroky". Nejednou jsem se na diskuzních fórech, nebo i Facebookových stránkách a skupinách, setkala s miliony rádoby-názorů na dnešní společnost, které rádoby-trefně vystihují vše, co se ve světě děje. Určitě nejsem ale jediná, komu tyto názory připadají přinejmenším úsměvné.

O člověku, který konspiraci zakusil

O někom, kdo je mi velmi podobný. O člověku, který konspiraci zakusil.
Jak že to začalo? Ano, bylo to minulý rok. Spiknutí bylo na spadnutí a všichni vyčkávali další katastrofu, nebo snad ne? Ne, ne, ne. Takhle to vlastně nebylo.
Všechno to začalo jedním amatéským pořadem na YouTube, který, musím sama uznat, byl v některých částech určitě částečně pravdivý. Šlo to ale dál. Myšlenky okolo konspiračních teorií toho člověka přivedly skoro až k paranoii, protože konspirace se dají rozvíjet dalšími konspiracemi. Uvedu příklad. Přemýšlíte zrovna o známé frázi, která tvrdí, že Rockefelleři financovali A. Hitlera během 2. světové války. Konspirační teoretik se ale nezastaví při jedné větě, musí jít dál - do hloubky.

Chronologicky by to mohlo být nějak takto:

  • Hitler byl antisemitista.
  • Rockefelleři/Rotschildové a "elity" chystají spiknutí s židy.
  • Proč jej tedy financovali?
A přesně tady vzniká ten rozpor. Rozpor, který nutí konspiračního teoretika jít ještě dál. Najednou si klade otázku, zda jsou všechny teorie jen uměle vypuštěné bláboly, které mají za úkol přivést lidi k téměř přirozenému antisemitismu, anebo je jednoduše zabavit - aby něco řešili a měli tak pocit "nadřazenosti". On ten samotný pocit je vlastně přirozený. Každý konspirátor, který na něco přijde, má pocit nadřazenosti a cítí se v tu chvíli jako génius - jako někdo, kdo ví "něco víc" než ti ostatní.

Ten náš příkladový člověk se cítí nadřazeně, ovšem už se u něj objevují jakési příznaky lehké paranoie. S teoriemi jde pořád dál, vykládá všem, že jsou jen ovce. A hlavně nezapomene vždy zmínit, že se nedívá na televizi a uznává jen alternativní média. Vlastně uznává jen všechno alternativní. Žije si dokonalý život konspiračního teoretika.
Po nějakém čase nastane zlom, ovšem jen u inteligentněji smýšlejících jedinců. Pochopí, že takhle prostě nelze dál a začnou na všechno srát.

Teď se nabízí velmi důležitá otázka.

I kdyby všechny konspirace byly pravdivé, je nějaká šance, že bychom to změnili? Když to fungovalo doteď, proč by nemohlo i dál?

Ano, vím. Londýn vám nevyšel, zkusíte to znovu. Budete mít ale ještě tolik příležitostí?

A nyní krásná citace na závěr;

To, že jsem paranoik, ještě neznamená, že po mně nejdou.


Zasvěcení

8. listopadu 2012 v 11:25 | K. |  Poezie
Zasvěcen byls, využij to hojně,
víš, co ostatní ne, buď pánem svým,
zasvěcen a osvícen byls, dítětem arogance,
povýšení a převelikých, zlých sil.

Jen vodu svěcenou pij,
nešetři na rýmech básnických,
jen vodu a očistný splín,
buď pánem svým a také ostatních.

První stupeň; výhra jistá,
jásot odevšad a odezva nikde,
pokračuje mocná apokalypsa,
křicí jen ty houfy divé.

Diví se a nestačí, nevěří očím svým,
na víru stačí jim jen ten splín,
voda jako element pytlačí.

V dáli, někde za horami - tyčí se tam stavba,
do výšin k nebi schody vedou,
až se bouře rozezní, že jim není hanba!
Dajjal má tvář mírně snědou.
Postavit ten ďábelský, rozzuřený klenot,
který zdobí nejeden společenský střed,
že hanba nerozezní zvony, ale všeobecný jásot,
to bývá někdy obvyklý jev.

Ve světě, kde síla převyšuje moc,
tam dobře je a bude,
ovšem tam, kde papír má tvář zastřenou jako noc,
tam voda vzácným drahokamem se stane.

Parfička od lahvému

6. listopadu 2012 v 22:31 | K. |  Zápisky ze života
Poslouchám bigbít, nechce se mi spát a přemýšlím nad životem. Vždyť proč vlastně ne? Doteď jsem to nedělala. Asi na mě dopadly mé dřívější ortodoxní názory a polopravdy, které jsem měla potřebu vykřikovat do světa. Nebo to tak není? Ticho, pusto, prázdno. Bigbít dohrál a já asi půjdu spát.

Omlouvám se, moji milí čtenáři, že jsem začala tak trochu melancholicky. Dnes mám ale prostě takovou náladu. Mám pocit, že se mi v životě konečně něco daří, ale zároveň se i něco z odvrácené strany boří. Jo, to bude ta další cihla ve zdi... Objevila jsem skvělou kapelu, která mi právě teď kápla do noty. Přesně to, co jsem potřebovala. Poctivý progresivní rock se sedmsedátkovou atmosférou, dle mého názoru inspirován i českými kapelami Progres 2 a Modrý efekt.

Bohu dík, život není sladký. Buďte smělí.
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.