Žihadlo, kterému jsem podlehla

21. listopadu 2012 v 21:49 | K. |  Zápisky ze života
Jsem na něm závislá, ale opravdu závislá. Je to něco jako platonická láska; to, co se mi už jednou v minulosti stalo. Ano, tušíte dobře. Podlehla jsem mu. Budu vám povídat o Žihadle, které mne zasáhlo natolik, že na něj pořád myslím.

Bylo to v pondělí a já si nebyla vůbec jistá, jestli se s lidmi, se kterými jsem byla dopředu domluvená, na onom koncertě sejdu. Před halou jsem byla mezi několika prvními smečkami, které napjatě vyčkávaly na otevření bran arény. Bylo to asi dvě hodiny dopředu a já jsem se neskutečně těšila. To jsem ale ještě nevěděla, jak bizarně celý večer skončí.
Po otevření vrat jsem vklouzla přes kontrolu dovnitř a hned jsem hledala vchod na "stací sektor", abych byla úplně vepředu. A taky že jo. Setkala jsem se tam se smečkou lidí, se kterou jsem byla domluvená. Čekání bylo relativně pohodové, protože jsem už v tu chvíli žila tím, že jsem ve druhé řadě v kotli přímo před pódiem. Krásný pocit. Ovšem když se pak rozmýšlíte, jestli si na tu toaletu odskočit nebo ne, jestli se pak proderete zpátky dopředu, stres na vás jaksi začne doléhat. Fakt jo, nekecám to tu jen tak do prázdna. Nakonec jsem nešla, proč taky ano... byla jsem ve druhé řadě, opakuji, ve druhé řadě. Ne že bych na to později nedoplatila...
Když Sting nastoupil na pódium a všichni radostnými výkřiky téměř rozbourali halu, byla jsem v sedmém nebi. Ale pak to začalo. Když zazněly první tóny If I Ever Lose My Faith In You, myslela jsem, že omdlím blahem. Sting a jeho nádherný čistý hlas, krásný úsměv šedesátníka a výkon kapely přiváděl všechny posluchače do varu. Tahle písnička mě na úvod neskutečně potěšila, opravdu jsem už měla tendence omdlívat blahem. Polísácký song Every Little Thing She Does Is Magic mi taktéž vykouzlil úsměv na tváři. Nádhera. Mám to i natočené na kompakt, válí se mimochodem i na YouTube.
Pak přišel Englishman a Seven Days. Všichni jsme si pozpěvovali ony líbezné melodie hudebního génia, pana Žihadla. Dokonce i prohodil pár českých slov. Celá jeho znalost češtiny bohužel končila u "dobrý večer" a "děkuji", to ovšem nic nemění na tom, že každého i s těmito dvěma českými slovy tuze potěšil. Myslím, že i polské fanoušky, kteří byli kousek ode mě - a vlastně také rozprostřeni po celé aréně, nevadí.
Mám pocit, že nejlepší moment celého koncertu byl při Message In A Bottle, kdy zpívala opravdu celá ČEZka. Při refrénu to muselo být slyšet až na Václavák. Prostě a jednoduše to byla paráda. Při The Hounds Of Winter se ale má potřeba /jít na toaletu/ stále více stupňovala a já jsem prostě šla. A jak jsem si to později vyčítala...
Když písnička doznívala, prostě jsem se musela sebrat a začala jsem se drát (ano, z druhé řady pod pódiem) úplně dozadu přes všechny ty rozzuřené fanoušky. Když jsem viděla některé jejich výrazy, myslela jsem si, že se asi seberu a půjdu zpátky - fakt nebyly pěkné. Přes oba sektory až na úplný konec. Pak jsem ale měla pocit, že se zabiju. Najednou jsem zaslechla počáteční akordy k De Do Do Do, De Da Da Da - a v tu chvíli jsem měla sto chutí se plesknout do hlavy o stožár. No jo, fajn. Znechucená z mé smůly jsem se zkusila prodrat zpátky, to ovšem nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem se dostala jen a jen k hodně špatnému místu mezi "stáním" a "stáním u pódia", no lidí jak myší. Koho by to nenaštvalo? Opakuji, druhá řada pod pódiem. Ovšem i na to tuze špatné místo jsem se prodrala až ke konci koncertu, protože jsem samozřejmě musela postupovat velmi pomalu.

No jo, takhle to opravdu skončilo. S partičkou lidí, se kterou jsem byla domluvená, už jsem se neshledala. Oni, narozdíl ode mě, byli po celý koncert u pódia. Nakonec jsem se dozvěděla, že se skoro setkali se Stingem. Paráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.