Prosinec 2012

Ohlédnutí se za rokem 2012

31. prosince 2012 v 23:59 | K. |  Zápisky ze života
Tento rok byl pro mě tak nějak jiný. Byl vyjímečný. Rok plný objevování skvělé hudby, přátel, nabytí paranoidních přesvědčení, ale také jejich následné pozbytí. Jsem nesmírně ráda, že jsem si konečně udělala "pořádek ve vztazích", ačkoli je pravda, že na to kašlu dál, takže ten pořádek nejspíš moc dlouho nevydrží. Cítím se ale jinak, tak nějak sebevědoměji, vím totiž, že můj život už konečně za něco stojí.

Vyjímečný a velmi odlišný rok, kdy v mém životě nastalo hodně změn a převratů, končí. A já doufám, že rok 2013 půjde ve šlépějích toho předcházejícího.

Recenze: Mike Oldfield - QE2 (1980)

27. prosince 2012 v 19:20 | K. |  Články
Bylo pro mě obrovským překvapením, když jsem zjistila, jaký potenciál by mohly mít Oldfieldovy desky i v dnešní době. Jako by to byla předzvěst dnešní moderní hudby - ovšem v úplně jiném a odlišném kabátu, také s poměrně dlouhou stopáží.

První stopa první strany desky. Dle mého názoru je to ten úplně nejlepší moment. "Taurus I" na vás "vybafne", zaryje se pod kůži, a pak se už nepustí. Je to velmi živelná skladba, kterou bych se nabála nazývat přímo opusem. Neskutečně graduje a člověk se nestačí divit, že právě uběhlo celých deset minut jeho života. Prostě paráda.
Přechod k druhé skladbě, která nese název "Sheba", ve vás může vyvolávat zvláštní pocity. I u mě to tak bylo. Nicméně po chvíli je opět jasné, že deska, která si zatím stojí výborně, pokračuje ve své tradici nadále... Chytlavý refrén, sice už se zde nedá mluvit o nějakém opusu, spíše o písni do tehdejších ne úplně mainstreamových rádií, ale pořád si u ní posluchač pokyvuje hlavou.
Tradiční africké bubny, které občas takříkajíc vyhodí ostatní nástroje (což by se u profesionálně nahrané, uznávané desky nemělo stát) nám oznamují začátek nové stopy, kratičké skladby jménem "Conflict", která je, když pominu počáteční rozpaky, ucházející a na pozici hned za "Shebou" nepůsobí ani lacině, ale ani jako masterpiece.
První stranu završí "Arrival", píseň původně od ABBY, kterou si mistr Oldfield přearanžoval k obrazu svému. Je to dobrá oddechovka, žádné velké umění se tady nekoná. I tak si ale dovolím tuto skladbu vyzdvihnout, jelikož se na uzavírání první strany vinylu výborně hodí a v daném kontextu dává smysl. Amen.
Druhá strana a pohodová, snad až kouzelná "Wonderful Land" připomíná, že život ještě dává smysl... Překvapivě naivní, ale veselá skladbička s velmi specifickou atmosférou. Když ale lovím v paměti další části QE2, vybaví už se mi pouze další vyjímečný stejnojmenný opus. Nic víc, nic míň. To svědčí o tom, že druhá strana je mírně zastíněna, nebo snad až nevyvážena neoddiskutovatelnou genialitou strany předchozí.

Deska, která mě přesvědčila o tom, že ani syntezátory a kapánek elektroniky nikdy neuškodí. Větší dávka progrese se dala zaznamenat sice jen u "Taurus I", ale i tak musím uznat, že tímto se Oldfieldovi otevřely dveře do mého srdce.

Nejlepší moment: gradující "Taurus I"
Hodnocení: / 5

Archiv poslouchaných alb

27. prosince 2012 v 12:19 | K. |  Články
Toto je stručný archiv téměř všech alb, které jste zatím mohli vidět v pravém sloupku - v "momentálním poslechu". Třeba se mnou inspirujete a zakusíte tóny kvalitní muziky. Bohužel jsem začala archivovat pozdě, takže první alba zde nenaleznete.


Dva dny poté

26. prosince 2012 v 16:23 | K. |  Zápisky ze života
Bylo by zvláštní, kdybych nenapsala něco o Vánocích. Proto se toho budu držet a nic vám o nich nenapíšu.

Konečně, ... konečně mám na čem poslouchat své desky. Úleva - aleluja! Oldfield mi tu dnes i včera hrál a papoušek se vážně radoval. Já taky, jelikož jsem si i na "poslech hudby" musela vzít špunty. Nakonec jsem z toho nic neměla, ostatně jako vždy. Takže mám předpokládat, že to byla zbytečná investice? Za to by mohla být čtyři cédéčka...

Abych řekla pravdu, ani psát na blog už mě nebaví. Nebo jinak - bavilo by mě to, kdybych měla co psát. Teď tu nemám klid ani na psaní, ani na hraní (a to jsem si plánovala skladby pro cello na měsíce dopředu), leda tak na občasný poslech hudby z mé zaplněné flashky. Jenže to je přesně to, co jsem nechtěla! Můj život by byl krásný, kdybych neměla tak netolerantní a hnusné, zkažené okolí. Radši bych použila ostřejší výrazy, ale ... asi by to nezapadalo do konvencí mého blogu. Nedivte se, kdybych psala nesmysly. Není tu klid. Nemůžu se soustředit ani na tenhle debilní článek... nemůžu se soustředit na nic.

Myslím, že to nevydržím... je to nesnesitelné.

Fialový déšť, tedy vlastně sníh

23. prosince 2012 v 21:50 | K. |  Zápisky ze života
Aparát je na zkušebně, bez mého vědomí na něm taky proběhla již první pitva. Říkám si; "no výborně!"

Je to opravdu zvláštní - že by se těm Mayům opravdu povedlo předpovědět něco tak ... no moment. S tímhle tu začínat nebudu. To už by zase, zase, zase bylo nadlouho. Jen je jasné, že měli pravdu.

Na blogu teď moc aktivní nejsem, protože teď špehuju lidi na sociálních sítích - v posledních týdnech jsem si moc oblíbila last.fm, což je taky jeden z důvodů, proč začínám aktivně poslouchat muziku i na pc. Zvláštní. Ukázat dalším lidem svůj ohromný vkus a za pár let se jím ohánět jako důkaz své geniality? Jo, to je taky dost dobrá interpretace mých budoucích záměrů... I když, ... kdo ví.

Tento rok je snad prvním rokem, kdy jsem stihla nakoupit všechny dárky v rekordním čase. A ani to tak nebolelo. Dneska jsem dokupovala poslední dva, což znamená, že jsem to všechno "sfoukla" za necelé dva týdny. Fakt to není špatný... Tímto bych i ráda popřála všem čtenářům a čtenářkám krásné svátky. Ačkoli je dost pravděpodobné, že se zítra ještě ozvu, čekání na večeři (nebo pozdní oběd, chcete-li) bývá často velmi zdlouhavé, nudné, a tak podobně.

Blogeři, vstávat ... tady je něco fakt špatně.

8. prosince 2012 v 21:05 | K. |  Úvahy a postřehy
Jen si tak projíždím některé blogy a co nezjistím; všechno je to na jedno brdo. Patnáctiletá holka, která strašně nesnáší mainstream, nedívá se na televizi, miluje Joy Division, The Beales, Hole a Ramones, největší umělkyně tohoto století, která mluví sprostě a celý svět je "hroznej punk". Tohle je typický obrázek dnešních nonmainstreamových, ale na druhou stranu totálně mainstreamových dětí - blogerů.

Proberte se, kazíte nám, opravdovým umělcům, pověst.

Naivita

8. prosince 2012 v 20:54 | K. |  Poezie
Tisíce, statisíce či milióny,
u brány sedí, hledíce na obrazy.
Roky ubíhají, čelisti klesají,
nic se jim nestane, vše setrvává potaji.

Mocná byla ta doba,
etnická víra v neznámé,
obrození a výhra dobra,
nejsme hodni, životy své rovnáme.

Díky bohu za ten dar,
etnická víra přerostla,
a i když je to úplný zmar,
děti křičí z plna hrdla.

Mocnost, která světla nezhasíná
a číslo devět proklíná,
naivita, která mezí nezná, a pak od nás utíká.

Odmítnutí v praxi

8. prosince 2012 v 20:34 | K. |  Zápisky ze života
Vše se tak nějak zhorší, když chci jít na nějaký koncert. První věcí, kterou (přirozeně) řeším, jsou rodičovské zákazy, příkazy, atp. Snažím se to samozřejmě smrsknout na minimum. Co je ale tou druhou, mnohem problematičtější věcí? Ano, je to výběr doprovodu, který ovšem většinou stejně chybí.

Když znáte skvělou progresivně rockovou kapelu a zaslechnete, že mají mít křest jejich debutu, máte strašnou chuť je vidět naživo... Jenže co když po předchozích vyloženě nedobrých zkušenostech s chozením na koncerty "alone" si rozhodnete najít doprovod? No jistě - nastane buď odmítnutí nebo nějaký strašný trapas. V mém případě to často bývá odmítnutí.

Jak takové odmítnutí v praxi vypadá? U mě například tak, že se snažím všechny přesvědčit, ale oni si stejně nějakou tu výmluvu najdou. Prý že všechny peníze dali za PéÁčko. No musím si přeci postěžovat.

Dnešní zkouška byla skvělá, alespoň mám zase krásné vzpomínky. Opět vyčkávám na příchod nepříjemného problému mnohých kytaristů, basáků a vlastně všech ruce-používajících muzikantů. Zánět šlach. Minule se nedostavil, ale co není, může být. Zima byla neskutečná, na cestě "tam" se ale ještě dala snést. Ve zkušebně to taky nebylo bůh ví co, a tak jsem to musela prostě přežívat... Po rozehrání, které nějakou tu hodinku trvalo, už to bylo v pohodě. No jo, jenže když si s kytaristou vyměníte posty a chytnete tu démonskou 666kytaru, času si vůbec nevšímáte. A tak, když bylo po půl, najednou začal mírný zmatek, protože už jsem musela jet. Oni mě chtěli doprovodit, ale myslím, že toho později stejně litovali. Venku bylo mým odhadem kolem -850°C a jelikož se zdrželi ani nevím čím, museli jsme značně přidat do kroku. Prohozená věta, která se zdála být jen provokací, nám (ostatním) úsměv na zamrzlých rtech rozhodně nevykouzlil. Téměř ujíždějící autobus (jezdící ve více než hodinových intervalech) se nám podařilo chytit. Stihla už jsem říct jen "čau", které nemám ve zvyku říkat, a pak už jsem je neviděla. Celou cestu jako bych byla v tranzu. Strašná, nebo spíš totálně neskutečná zima.

Je možné, že i přesto mám tohle roční období pořád ráda?

Světe div se, on je prosinec

1. prosince 2012 v 17:54 | K. |  Zápisky ze života
Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. A já, v Božím objetí, se hrnu dál na dlouhou cestu mým životem. Mým poněkud zvláštním životem... Občas si to neuvědomuju, ale musím teď říct, že jsem nesmírně ráda za tu osobnost, která se ze mě za ta léta stala. Ale vážně. Jsem ráda, že jsem nepodlehla krušnému období, kterému jsem musela čelit, aniž bych si to tenkrát uvědomovala. Abych vše uvedla na pravou míru - svůj život mám ráda, ať už se mi zrovna daří nebo ne. Nechtěla bych být někým jiným.

Světe div se, on je už prosinec. Fakt to neskutečně letí, ten čas. A vy časem stejně zjistíte, že idiota napravit nelze, a že to nedokáže ani sám, tudíž je idiotem po celý jeho život - ne, nezdá se to jen vám. Řeč je o jednom bývalém kamarádovi, aby bylo jasno. Bývalém, bývalém... dvě šance nestačily, antidepresiva už také nepomáhají a já jsem se rozhodla, že se tohle ex-přátelství už do skutečného přátelství nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nenavrátí.

Miluju cello, miluju basu, miluju hudbu. Miluju i své infantilní spoluhráče. Kéž by byl i příští rok tak skvělý... Protože víte co? Příští číslo Rock&Popu už budu číst opět po svátcích Vánočních, po oslavách nového roku a taky po konci světa. Přejte mi hodně štěstí, každý muzikant jej alespoň trochu potřebuje.
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.