Březen 2013

Jazz

29. března 2013 v 21:25 | K. |  Zápisky ze života
Včera jsem byla na naprosto úchvatném koncertu. Byl to totální nátěr. Ať si kdo chce říká co chce - jazz opravdu není nuda. Superlativ sem, superlativ tam, ... všechny jsou zasloužené. Přestože jsem byla odmítnuta "chlapcem", kterýžto měl být mým doprovodem, tu skvělou atmosféru živé hudby jsem si užila.

Kéž by bylo více příležitostí k poslechu kvalitní hudby. Ó ano, tomuto triu jsem naprosto propadla. Příště jdu zas.

Má cesta do ciziny

12. března 2013 v 19:50 | K. |  Úvahy a postřehy
...nebude.

Je vskutku příhodné, že zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla o tomto tématu napsat, se z toho zrodilo Téma týdne. Skvělá náhoda, nemyslíte?

A proč má cesta do ciziny nebude? Protože se pomalu, ale jistě stávám takovým prazvláštním typem člověka, kterýžto je hrdý na svou vlast - totiž vlastencem. Ne že bych se nějak vyžívala v českých dějinách nebo se snad politicky angažovala (také je to téměř nemožné, zatím), ale čím více jdu proti proudu, tím více krásy nacházím v naší kultuře. V naší kultuře, která se na území Československa zrodila za dob normalizace a krátce před ní.

Té kultuře, která mne tolik zaujala, se u nás říkalo a stále říká souhrnně bigbít. Je jedno, jestli šlo o odnože rocku - jazzrock, bluesrock, progresivní rock, nebo i tvrdších žánrů - u nás to v té době byl heavy metal, který ve světě vznikal a následně proběhlo i jeho obrození (na začátku 80. let). Prostě to byl a vždycky už bude bigbít.

To bylo tedy stručné vyjádření k tomu, proč mám stále raději svou vlast.

Je zvláštní, jak se každý uhání, aby mohl studovat v zahraniční, jak už v útlém věku touží po životu v jiné zemi (ano, Bůh žehnej Americe) a jak si neváží toho, co jiní lidé udělali pro tu tečku na mapě, pro tu tečku na mapě, ve které žijeme. Víte, já nerozumím tomu, proč si někteří lidé nalhávají, že se u nás máme špatně. Inflace je všude, jenže u nás ten systém není natolik sekulární, aby si tu každý žil v blahobytu. Mám takový pocit, že je to taková malá zkouška ohněm - ti, co zůstanou, těm náleží všechna ta krása naší (dnešní dobou však drobátko trýzněné) země.

Já tu chci zůstat. Neříkám, že bych se nikdy nikam nechtěla podívat, nebo delší dobu pobývat - kupříkladu v Británii, ale vím, kde budu mít navždy svůj domov. Vím také, že bych tu měla setrvat už jen z toho důvodu, že jsem se tady narodila. To pro mne, ač se to může zdát neuvěřitelné, také něco znamená.

Největším paradoxem pořád zůstává, že ti, kdo nemají to štěstí a nebyl jim jaksi nadělen talent řečí, cizích či přijatých za vlastní, většinou právě chtějí odcestovat. Já chci nadále studovat jazyky, ale zároveň se budu snažit setrvat v naší republice. A proč? Protože to, co vzniklo u nás, jen tak někdo nemá. Je to zkrátka a dobře můj osud.

Rok básní

4. března 2013 v 15:17 | K. |  Úvahy a postřehy
Rok básní, které mne velmi důležitou částí života doprovázely. Ano, takto by se to dalo shrnout. Když jsem si totiž dnes pročítala své staré opusy, zjistila jsem, že už uběhlo opravdu celých 365 dní od mé prvotiny, která nesla hrdý název "Zrcadlo naděje".

Je zvláštní, že něco tak banálního, jako je Téma týdne tady na blog.cz, ve mně dokázalo probudit další z mých skrytých nadání. Opravdu nevídané. Ale jsem ráda. Víte, poezie mě baví. Stále mě baví.

Dlouhý, předlouhý den

2. března 2013 v 20:56 | K. |  Zápisky ze života
Víte vy co? Včerejší den byl opravdu velmi dlouhý. A já jsem se hodně podivila, když jsem zjistila, jak se dá využít. U mě to bylo téměř na sto procent.

Začalo to mou absencí ve škole z důvodu návštěvy naší krásné fakultní nemocnice (pozn. nemocnice a další podobné ústavy se mi protiví). Tam jsem zase nestrávila tak dlouhou dobu, víte, prostě k tomu nebyl důvod.
Pak, když už jsem byla doma, jsem musela vcelku přidat na tempu. Měla jsem totiž hodinu cella, a poté předehrávku. Komplikace č. 1 nastala tehdy, když jsem si na hodině musela půjčit školní cello. No, ona to vlastně ani taková komplikace nebyla - spíš jsem měla strach, že budu hrát úplně "mimo". Na mém půjčeném cellu, které mám doma, je to totiž o dost snažší díky drážce v hmatníku, která mi nenápadně napovídá, kam až dosahuje 1. poloha. Alespoň jsem si to tedy myslela. Já mám dost slušný sluch (i když různé frekvence ladění kvůli klavíru mi na jeho kvalitě moc nepřidává) a zvládla jsem to, myslím si, obstojně.
Pak ale přišla předehrávka. Při této příležitosti jsem oprášila starou a jedinou elektriku v mém vlastnictví. Ano, kdybych tenkrát - dejme tomu před rokem a půl - ty struny natáhla nějak logicky, možná bych s tím neměla takové trable. Je řeč o ladění, jak také jinak. Na elektriku moc nehraju, o struny jsem se tudíž už nějaký ten pátek nezajímala a bylo pro mě velikým překvapením, jak strašně tam jsou nataženy - ladění bylo naprosto nestabilní kvůli malé části namotané struny na mechanikách hlavy kytary. To znamená, že stačí o jeden milimetřík otočit mechanikou a už je to totálně rozhozené.
Fajn, odehrála jsem to. Na těch sto procent to neladilo, ale dalo se to. Kdybych nemusela hrát nějaké Green Day, asi bych byla šťastnější. Ono se ale říká, že je každá zkušenost dobrá. Budu si to tedy brát k srdci a aplikuju si to na svou situaci. Ano, znělo to hrozně; ty akordy jsem tam šmrdlala, jak mě zrovna napadlo, ale, přiznejme si, kdo by se připravoval na nějakou mizernou předehrávku...

Necelé dvě hodiny uplynuly, bylo po malém třídním koncertu. Co následovalo poté? No přeci jeden koncert regulérní! Poslední dobou mám pocit, že začínám být závislá na živé hudbě... Rokenrolový večer se třemi kapelami z Ostravy a blízkého okolí nemohl být lepší. Tedy kdyby první kapela nezačala o dvě hodiny později, než bylo psáno. Co je psáno, to na koncertech (rozuměj těch klubových) povětšinou není dáno. Vyjímkou jsou zavedené kapely, které mají předprodeje a další vychytávky. To pak jo. Byla jsem tam s těmi třemi a bylo to fajn. V jejich společnosti jsem se cítila trochu nesvá, neboť na svůj věk, řekněme, nevypadají. Buď oni nebo já. Dalším ovlivňujícím faktorem tohoto mého "feelingu" byla i jejich nadměrná konzumace piva - tedy alespoň na můj vkus. Nakonec mě na jedno tedy také pozvali, ale to jen proto, že bych si sama od sebe nedala. No co, nakonec si to stejně sami dopili. K alkoholu mám takový zvláštní vztah. Jak to jen říct... Ano, už vím - odpor. Nebyla tedy žádná "upravená" nálada ani zvláštní exhibice pod pódiem. To jen pro pořádek.

Je škoda, že kapela, na kterou jsem se tolik těšila, nakonec měla strašný zvuk (hlavně kvůli moc přehulené base) a zněla spíše jako Offspring revival. Bylo mi to velikým překvapením, převelikým. Snad v tomhle ohledu byli lepší, když kdysi předskakovali Status Quo. Toť jen taková zmínka na okraj; kdyby je někdo z bystrých čtenářů snad znal.
Ale jinak celkem pohoda, má oblíbená zazněla, a shodou okolností to byl také prvotní impuls k tomu, abych ostatní vyhnala k pódiu. Díky bohu za mé špunty, fakt to tam nebylo příjemné.

Když dohráli (pozn. byla to první kapela), už téměř nastal čas k mému odchodu. Poslední mým rodičem schválený autobus už se pomalu chystal. Chvíli jsme postávali u klubu a bavili se. Diskuze o vesmíru, smyslu života, to nám nedělá problémy. Tedy nám dvěma; ti ostatní dva se chytali za hlavy a prosili, ať už to "utrpení" skončí. Debata o vesmíru se přerodila v něco úplně jiného. Bohužel si už nemohu vzpomenout, co to bylo. Je to škoda, protože nám to včera připadalo strašně směšné.
Pak už jsem opravdu musela jít. Jenže nastal drobný problém - vlastně jsem vůbec netušila, kde se nachází "odvrácená strana" (jen metafora, klid) autobusové zastávky. Šli jsme dost daleko, pak jsme si trochu zaběhali, pořád jsme měnili směry, ale nakonec jsme zjistili, že byla přímo vedle klubu (ano, šli jsme už jednou kolem). Bylo to úsměvné, takový trochu kolaps. V tu chvíli jsem si říkala, že je škoda, že se nenapili něčeho tvrdšího - alespoň by si tento malý trapas nepamatovali. Nevadí, alespoň mám na co vzpomínat. A to je pro mě to hlavní, také proto jsem tam šla... No ne?

Nyní malé vyjádření na závěr; děti, prosím vás, nepijte. A pokud budete, tak do toho netahejte rozumné lidi. Těch je totiž na světě setsakramentsky málo. Udělejte nám službu a važte si nás.
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.