Červen 2013

Brána vnímání

30. června 2013 v 16:26 | K. |  Poezie
Je to pryč, už nenávratně,
dým se valí z posledních kusů rozbouřených moří
zahalených v krabičkách s jednohrbým.

Co díš, smysl to nemá a mít nebude;
jsi posedlý touhou po velké odplatě.
Ta však nastat nemůže,
neboť už budeš dávno mrtvý,
v písku zahrabaný, možná i v moři bezmocně se krčící,
ta cena ve vysoká - až moc.

Na rubu dobrým zdát se může,
druhá stránka však nikdy valná není;
proč by také byla,
když lidskou mysl nedocení?

Plytké a prvoplánové jsou naše představy
o tom, jaké to mohlo všechno být,
nikdo si však nepřizná,
že by se chtěl v jiném světě, dimenzi narodit.

Jako v šachu, i zde je další možnost,
ta se však uzavírá ve chvíli,
kdy na řadu přijde drobná, nepatrná nepozornost.

Kapka deště spadla na matku Zemi,
div za letu svého se nerozplynula v mocném dýmu opovržení,
jenž všechny svírá poutem nepřirozeným
a dělá z lidstva jen služebnictvo pro plány torpidních.

Dny jsou téměř sečteny, boj však stále klepe na dvěře,
čekajíc, jestli povolení dostane a předem prohraná válka započne.
Epický kolos událostí nasvědčoval jedinému; strach vždy prohrává.

Na výsluní

27. června 2013 v 17:51 | K. |  Poezie
Návrat triumfální a zdání nepřemožitelnosti,
co provází nás stůj co stůj
napříč vlastní důstojností,
zdal by se být opravdovým,
to však nikoli; to iluzí povětšinou je
a tam, kde u potůčku ráj se skrývá,
Slunce a člověk na výsluní zůstane.

Byť představa reálnou zdá se být,
člověk je postavička pouhá;
nemůže se slávy nabažit!
Hrané jako řecké divadlo,
to i naše společnost křičí,
koho že toto napadlo.
Systém má trhliny jasné a lid se bouří,
opak by divem byl, vždyť je to krásné,
jak pospolu, třeba i v jednom popelu,
drží lidé a skrze zelenou bankovku dívají se na svět.

Svět prohnilý až do morku kosti poslední,
Slunce aby vysvítalo až po poledni,
vize je čirá jako nebe samo;
však co my víme, je nás tu snad málo?
Pod rouškou tajemství mnoho věcí ještě je,
otázkou však zůstává, kam život teď spěje.

Doby dávné ukázaly,
že žádné vlastně nebyly,
za výmysly se schovávají pilulky na bacily.

Umělý svět virtuální,
každý krok je syntetický,
proč jíst, proč pít, vždyť budeme jenom krásní.

Svět v nebi, pekle,
každý krok je přirozený,
proč nejíst, proč nepít, vždyť lépe mít se nebudeme.

Rozloučení a poslední stisk rukou
dokáže nevídané,
to je cena, za kterou život svůj dáme.

Filip Topol? Opravdu?

25. června 2013 v 17:57 | K.
Filip Topol? Opravdu?

Psí vojáci mi nikdy moc neučarovali, i když byli bezpochyby jednou z nejvýznačnějších kapel československého undergroundu. Co k tomu dodat; asi stejně jako u Plastiků, nemám potřebu je poslouchat. A to ani po Topolově smrti.
Vše na tomto blogu je autorského původu, který přisuzuji sobě. Co se ale nedozvím, to mi neublíží. Proto se hodně snažte, abych na případné kopírování nepřišla.